Debutující slovenská režisérka Mariana Čengel Solčanská (ČT od ní kdysi uvedla středometrážní snímek z rumunského Banátu Abelův černý pes) se pustila do velice ambiciózního projektu - v historickém dramatu Legenda o Létajícím Cypriánovi, které se odehrává v 18. století, vypodobnila osudy charismatického lupiče a vraha (Marko Igonda), dohnaného rostoucím pronásledováním až ke zvěrstvům, jenž těžce zraněný nalezne úkryt v klášteře. Setrvá v něm natrvalo jako mnich Cyprián, proslulý léčitelstvím i zájmem o létající stroj. Ale předtím musí zpytovat své svědomí, vždyť i v klášteře se pokusil ukrást vzácné předměty, ale padající socha Ukřižovaného jej těžce poranila. Avšak ani niterná proměna, provázená slibem věčného mlčení, není vykoupená klidem: nejprve jej pronásledují tíživé mžitky hrůz, které provázely jeho zločineckou dráhu, později na něho opakovaně doléhají stíny z násilnické minulosti, ať již byl pachatelem, nebo naopak obětí. Vynořují se lidé, s nimiž se kdysi setkal. Ve starém židu, jehož jedinou cenností je starobylá kniha s podivuhodnými nákresy létacích strojů, poznává člověka, jehož povoz kdysi brutálně přepadl. Naproti tomu těžce zraněný dráb, jehož léčí jen s největším sebezapřením, se jej před drahnými časy pokusil zastřelit. Pozoruhodné je rovněž výtvarné pojetí (za kamerou se prostřídali Ramunas Greičius a Štefan Bučka), upřednostňující v obrazech lesů i kamenných zdí temné, zdrsnělé, bezslunečné odstíny, které navozují jednak chlad, jednak zavlhlost. Jakkoli režisérka pracuje s melancholickým nádechem svého vyprávění, jak naznačuje postupné vymírání klášterní komunity, až Cyprián zůstane v pustých zdech sám, nemá plně zvládnutý ani scénáristický nárys, ani samotné inscenační ztvárnění, ani vypravěčské uchopení. Herecky je film pojednán rádoby vznešeně až sošně, schází mu spontánní bezprostřednost gest i skutků. Představeného kláštera ztělesnil Radek Brzobohatý, mnicha, jenž vytrvale překládá bibli do slovenštiny (!), posléze kvůli takovému počínání označen přísným biskupem za kacíře, si zahrál Vladimír Javorský. Nechybí ani mnich-léčitel, jenž taje svého umění předal právě Cypriánovi, a v klášteře vyrůstá také sirotek, který sotva dospěl, a začal - protože špatně odhadl váhu konstrukce - neúspěšně konstruovat létací stroj, jehož náčrt prý pocházel od samotného da Vinciho. Příběh plyne příliš rozvlekle, navíc rozdělen do dvou časových epoch, oddělených dvanáctiletou průrvou. U dialogů vadí jejich strojenost. Snadno postřehneme nadměrné užívání verbálního dokresu, i hlavního hrdinu traumatizující vstupy jsou pojednány vyumělkovaně, míjí se ve svém dramatickém účinu. Cítíme, že byly mechanicky vkládány, aniž vždy souhlasí například časové dispozice - třeba zraněného drába provází jeho dospělá dcera, zřejmě narozená Cypriánově milence, jíž se arogantní surovec zmocnil poté, co Cyprián musel prchnout; jenže v takovém případě by dívce mohlo být nanejvýš kolem dvanácti let. Cypriánovy osudy dosti ztěžka rámuje příjezd královského posla, jenž přináší zvěst o zrušení mnišských řádů - zestárlý Cyprián v té době už pobývá v rozpadajícím se klášteře sám. A tehdy se rozhodne, že konečně sestrojí onen vysněný létající stroj a na vlastních zádech jej dopraví na vyvýšené místo...