Co už tolik standardní není, je forma, jakou je film natočen. Dobové vyprávění se místy prolíná se současností, takže se Franz Kafka tu a tam znenadání ocitne v moderní zástavbě. Různé vedlejší postavy místy hovoří přímo do kamery, jako kdyby šlo o falešný dokument, a jindy zas reflektují přítomnost kamery ve své blízkosti a prolamují tak čtvrtou stěnu. Jedna z Kafkových povídek je přímo ve filmu částečně adaptovaná, a jde o adaptaci naturalisticky drastickou. V jiných scénách zas sledujeme zahraniční turisty v současné Praze, jak jsou lákáni do podniků a míst, které zneužívají Kafkova jména pro nalákání cizinců. Pasáže z Muzea Franze Kafky přinášejí do filmového vyprávění zajímavosti týkající se spisovatelova literárního odkazu. V dalších případech zas sledujeme snové scény vyvěrající z Kafkova podvědomí (mladík zavřený v kleci a obklopený zrcadly), případně jiné neurčité umělecké výjevy (skupina nahých mužů se zvířecími maskami na hlavách se přetahuje o lano).

Zjevná snaha ozvláštnit obvyklý mustr životopisných dramat a pojmout film trochu experimentálněji každopádně vede k tomu, že je snímek stylisticky mimořádně rozháraný. Jako kdyby si režisérka Agnieszka Holland sepsala všechny možné filmařské postupy, jak k filmu o Kafkovi přistoupit, a rozhodla se je realizovat všechny najednou. Samotné vyprávění je ale navzdory přítomnosti nelineárních flashbacků a řady zcizujících prvků poměrně konvenční a veze se na vlně mnoha klišé. V jádru jde o vcelku typizovaný příběh talentovaného umělce, který se celý život marně snažil udělat dojem na neotesaného otce, a tak neustále pochyboval o vlastním nadání a zakřiknutě se uzavíral do vlastní mysli. Už tento samotný základ filmového příběhu vyznívá tuctově a značně neinspirativně.

Snímek tak vytváří obsáhlý životopisný medailonek, jenž především shrnuje všechny možné známé údaje o Kafkově životě a střípkovitě je skládá do výpravného dobového kaleidoskopu, avšak jakýkoli vlastní svěží úhel pohledu nebo neotřelá interpretace se mu v něm hledají dost pracně. Potenciálně podnětné nápady jako pseudo-dokumentární vsuvky nebo ironicky výsměšné scény s pastmi na turisty zneužívajícími Kafkova odkazu se pokaždé zjevují příliš sporadicky a nahodile, než aby na nich šlo stavět nějaký koncept – jde o pouhé nerozvinuté náznaky. A tak je to ve filmu Franz skoro se vším. Krom toho je snímek přeplněn vedlejšími postavami, z nichž mnohé stráví na plátně tak málo času, že se z nich stávají pouhá plochá torza, jejichž význam pro přítomnost v ději je poměrně malý. Tím spíš to zamrzí, když je hrají pozoruhodní herci jako Ivan Trojan (v roli Franzova strýce) nebo Jenovéfa Boková (coby Milena Jesenská). Jako kdyby si Agnieszka Holland a Marek Epstein při studiu Kafkova života a díla udělali spoustu poznámek a pak jim bylo líto cokoli z toho vyhodit, a materiál pro šestihodinovou minisérii museli najednou zestručnit do dvouhodinového filmu.

Často se zde vyskytují citace z Kafky a odkazy na něj – byť doslovná scéna, v níž Franzův otec zaplácne na stole u rodinné večeře švába, vyznívá spíš nechtěně směšně. Snímek Franz se zároveň vyhýbá tomu, aby napodoboval atmosféru Kafkových literárních děl a jejich specifické atmosféry, často asociované s depresivními existenciálními tématy a pocity absurdní izolovanosti a bezvýchodnosti – je naopak mnohem barvitější, filmařsky živější a snaží se diváky zabavit četností různorodých formálních tvůrčích postupů. Ty mimo jiné maskují to, že film samotný se poněkud míjí se svým protagonistou – je sice o Kafkovi, ale pouze zkratkovitě přeříkává jeho životopis, přičemž klouže po povrchu a nijak se nedotkne podstaty jeho tvorby. Jakémusi hlubšímu propojení se blíží jediná sekvence, v níž Franz předčítá svou povídku před publikem, které při popisech drastického kárného zařízení postupně znechuceně odchází ze sálu, zatímco na plátně ožívá Kafkův přednes ve filmovém obrazu nevhodném pro slabé žaludky.

Franz může snadno působit jako souhrnný film o Kafkovi, byť samotná Agnieszka Holland se brání tomu, že by definitivní portrét Franze Kafky byl jejím cílem. Je fakt, že některé aspekty Kafkova života její snímek zcela vynechává – např. jeho romanci s Dorou Diamantovou, s níž se seznámil na sklonku života během ozdravného pobytu u Baltského moře (specificky na tuto událost se naopak zaměřil loňský německý film Nádhera života). I tak mu ale podráží nohy přeplácanost, jak ta stylistická, tak dějová. Mnohé filmařské přístupy přitom působí nadějně a pozoruhodně, jsou ale pokaždé jen letmo nakousnuty a navzájem si překážejí – a především jim překáží až příliš obvykle strukturovaný scénář. Nejvýraznější dojem tak zanechá kromě čistě řemeslných aspektů, jako je dobová výprava, kamera nebo kostýmy, zejména herecký výkon německého herce Idana Weisse v titulní roli, který postavu Franze Kafky zdařile vystihl, a navíc mu je i nebývale podobný.

[Recenze původně vyšla na filmovém blogu FilmSpot.cz.]