Nick, Kurt a Dale jsou kamarádi, kteří mají mimo jiné společné i to, že jejich šéfové jsou k nesnesení. Jeden je arogantní a egoistický, druhého jeho firma vůbec nezajímá a místo jejího vedení se oddává hrátkám s děvčaty a konzumaci drog, třetí je zase nymfomanka, která chce svého podřízeného svést i přes fakt, že se bude zanedlouho ženit. Když už útlaky na pracovišti nejdou snášet, rozhodnou se, že by bylo lepší, kdyby jejich nadřízení nebyli. A to doslova. Jak to ale udělat, když s ničím podobným nemáte žádné zkušenosti? Šéfové na zabití se řadí do stále populárnější řady ne tak úplně slušných a korektních komedií, které se nevyhýbají ostřejším slovům a hrubozrnným vtípkům. Mnohé může ovšem odradit jméno režiséra Setha Gordona, jehož Čtvery Vánoce nebyly zrovna přijaty nejvlídněji. Předsudky hoďte v tomto případě za hlavu, protože při sledování se určitě pobavíte. Gordon jde od začátku na věc a s divákem se moc nemazlí. Od prvních minut jede ve zběsilém tempu a servíruje množství více či méně vtipných (nikdy ale trapných) situací, které pobaví a přispějí k celkově dobré náladě. Ti, kteří mají podobně nesnesitelného šéfa, se budou bavit dvakrát tolik. Navíc trio hlavních hrdinů je sympatické a dobře obsazené. Ne úplně známí herci Jason Bateman, Charlie Day a Jason Sudeikis spolu fungují více než dobře a dlouholeté přátelství jim lze bez problému věřit. Jejich charaktery nejsou nijak překvapivé a do puntíku splňují komediální požadavky. Jeden z nich je tedy sebevědomý hejsek, druhý ukecaný nešika a třetí racionálně uvažující mladý muž. Své role si viditelně užívají, a divákům tak s nimi bude více než příjemně. V tuto chvíli ale přichází jedno velké ALE. Scenáristé totiž napsali film tak nešťastně, že každá vedlejší postava je zajímavější než ústřední trio. Ať už je to sobecký a arogantní ředitel v geniálním podání Kevina Spaceyho, zhýčkaný a naprosto nezodpovědný syn zemřelého majitele chemičky s tváří záměrně lehce přehrávajícího Colina Farrella, sebevědomá a atraktivní lékařka Jennifer Aniston (ano, opravdu je výborná) nebo bývalý trestanec Jamie Foxx. A to nemluvím o Donaldu Sutherlandovi, jehož účast je minimální. Pokaždé, když se někdo z nich objeví na plátně, krade si scénu pro sebe a hlavní hrdiny totálně zadupává do země. Více než cokoli jiného je na zúčastněných hvězdách znát, jak moc si party užívají a odehrávají je s viditelným nadšením (přirovnal bych to k podobně hvězdným Dannyho parťákům). A spolu s nimi bude blahem vrnět i divák. Jejich dialogy a výstupy jsou vtipné, ostré, zkrátka je radost vše sledovat a poslouchat. Posléze pak zamrzí, že se film nevěnuje jim samotným, protože jejich příběhy nejsou nezajímavé. Interakce mezi ústřední partou je moc fajn, ale po zhlédnutí kousků šílených šéfů už nemá její pošťuchování takové grády. Dalším problémem pak je až příliš rychlá kadence vtipů, která je paradoxně mnohdy na škodu. Než divák plně zpracuje a docení jeden vtípek, už se na něj valí další a další, z nichž některé zákonitě vyšumí, ať jsou sebevtipnější. Nápadů je tu zkrátka dost na dva filmy, tvůrci ale vystříleli všechnu munici už nyní. To, že snímek je většinou klipovitý, složený ze scének umně nastříhaných a naskládaných za sebe, je už tou nejmenší výtkou. Na Šéfech na zabití je ale nejsmutnější jedna věc. Když vyjdete z kina, cítíte se strašně fajn, optimisticky a máte pocit, že jste se dobře pobavili. Po několika hodinách ale zjistíte, že ač se tu objevila spousta neuvěřitelných věcí a gagů, ve finále zůstala ústřední myšlenka vlastně dost nevyužita. To by nicméně nemělo nic měnit na tom, že jde pořád o hodně zdařilou komedii, jež může zpříjemnit pár večerů. Opakované zhlédnutí totiž nebude utrpením.