24. července to byl přesně rok, kdy amatérští filmaři z celého světa, pokud chtěli, natočili něco o sobě a svém dni. Materiál poté poslali producentům Ridleymu a Tonymu Scottovým, kteří ho předali režisérovi Kevinu MacDonaldovi, jenž z něj pak vybral to nejzajímavější a sestříhal celovečerní film. Přesně po roce vstupuje výsledek jeho snahy do českých kin. Devízou Života v jednom dni je nepochybně originální nápad sestavit alespoň trošku smysluplný pohled na běžný den "obyčejných" lidí ve světě. Před režisérem MacDonaldem je nutno smeknout, že se dokázal probrat tisícovkami hodin materiálu (podle distribučních údajů čtyři a půl tisíce) a vytvořil z nich něco, co má hlavu a patu. Už kvůli tomuto faktu se vyplatí snímek v kinech nepřehlédnout. O ději pochopitelně nemůže být ani řeč. Sledujeme zlomečky životů desítek lidí, kteří mají své starosti. Matka od rodiny bojuje s rakovinou, dospívající chlapec se poprvé holí, Korejec objíždí na kole celý svět a snaží se bojovat za sjednocení obou Korejí, manželé si po desítkách let manželství znovu říkají své ano. A tak bych mohl pokračovat dál. Iniciátoři nápadu si naštěstí byli vědomi toho, jak chaotické by jednotlivé příspěvky mohly být, tudíž se snažili amatéry z celého světa nějakým způsobem navést. Dokument je tak uvozen několika jednoduchými otázkami typu Co máte v kapse?, Čeho se nejvíce bojíte? nebo Co vás dělá šťastnými?, čímž částečně působí kompaktně. K dojmu celistvosti přispívá i snaha zarámovat celý film mnoha záběry východu a západu slunce. Ty jsou mnohdy krásné, leč jich je až moc a závěrem už působí dost kýčovitě. Lze si nicméně domyslet, že při množství lidí, které se zúčastnilo a objeví se na plátně, se klouže jen po povrchu. Je to naprosto logické a pochopitelné. Trošku na škodu je fakt, jak se MacDonald snaží dost tlačit na emoce. Vybírá záběry, které nejsou zrovna dvakrát veselé (žena umírající na rakovinu, zabíjení krav na jatkách, bídný život v afrických slumech), a naskládá je za sebe tak, aby v divákovi vyvolal soucit. To mi přišlo trošku laciné. Dalším pro mě velkým problémem jsou značné technologické rozdíly. Jelikož účast nebyla nijak omezena, své příspěvky mohli zasílat i poloprofesionálové a studenti filmových škol. Je třeba si tedy zvyknout na to, že jednotlivé záběry jsou radikálně odlišné. Stává se tedy, že na laickou scénu z domácího videa navazuje další, téměř profesionálně natočená (a možná i zinscenovaná). V některých momentech to hodně bije do očí. Dokument ale hodně vyniká v tom, jak se mu krásně podařilo během hodiny a půl zachytit různorodost, pomíjivost a někdy až absurditu lidského života. Všichni na světě mají nějaké starosti, které momentálně považují za zcela zásadní pro svou existenci, ač jsou někdy malicherné až banální. Pro někoho je hlavním trápením boj s těžkou nemocí, někdo další má momentálně trable s tím, jak říct své kamarádce, že ji miluje, na druhém konci světa si dítě shání peníze na to, aby vůbec přežilo den, ve víru velkoměsta se mladý muž vyznává po telefonu babičce, že je gay. V těchto chvílích je film silný sám o sobě a tlačení na "emoční pilu" je naprosto zbytečné. Efektní a zároveň "moudré" je zakončení snímku. V tom vystoupí mladá dívka několik minut před půlnocí s tím, že strašně moc chtěla něco natočit, ale bohužel se jí nic zásadního nepřihodilo. Posléze dodá, že i přesto byl pro ni tento den speciální a jedinečný. A o tom v podstatě Život v jednom dni je. Nezáleží na tom, jestli se vám stalo něco opravdu ohromného a nezapomenutelného, ale hlavně na tom, abyste si dokázali každý den ve svém životě užít ke své vlastní spokojenosti. Klišé jako blázen, ale stoprocentně pravdivé.

Český trailer filmu Život v jednom dni Život v jednom dni je film, u kterého na jednotlivých recenzentských hodnoceních vlastně vůbec nezáleží. Na každého zapůsobí jinak a každý si z něj vezme něco jiného. V neposlední řadě možná lehce ukazuje cestu, jakou by se v budoucnu mohla kinematografie vydat a tak otevřít možnost prakticky každému z nás mít v ní svůj vlastní příspěvek. A to by nebylo špatné, že?