Příběh je to jednoduchý, schematický a v podstatě předvídatelný (až na jeden zábavný zvrat na konci). Z hlediska scenáristické práce s postavami je pozoruhodné, s jakou samozřejmostí Julie snadno přepne ze stavu zatvrzelé odpůrkyně otcova nerozvážného přístupu k životu do pozice jeho nadšeně okouzlené následovnice, která má pro jeho pachtění najednou pochopení, přebírá jeho poblouzněný sebedestruktivní narativ o životním poslání a nechává se strhnout tím samým pátráním po pokladu, které zabilo její matku.

Jejich vzájemné dialogy k této změně neposkytují žádnou záminku, neb Julie ze začátku v podstatě jen štěká výčitky a naštvaně odchází od stolu a Karel jí na oplátku nenabízí víc než naivistické tajnosnubné prázdné sliby: „Ten poklad je skutečný, jsme už hodně blízko, ale jak si mohu být tak jistý, to je moje tajemství.“ Motivace Julie v tomto směru plave na vodě – pro příběh zkrátka bylo nutné, aby změnila názor, a tak ho změnila a hotovo.

V interakci obou hlavních hrdinů je humor v podstatě nepřítomen a vývoj jejich pošramoceného vztahu se nese ve vážných tónech. Komedii tak obstarávají vedlejší postavy, zejména technička (Kateřina Marie Fialová) a mladý stážista (Tadeáš Moravec), i tak jsou ale vtipy ve filmu spíše sporadické. Dobrodružná výprava v českém podání připomíná spíše lacinou táborovou bojovku (nic jako z Indiana Jonese nebo z Honby za diamantem opravdu nečekejte) a trpí absencí akce i napětí, jelikož hrdinové filmu nemusí vyjma nedostatku informací zdolávat žádné překážky. Nejsou tu žádní piráti, zuřiví domorodci, důmyslné pasti, prudké bouřky ani zdivočelá fauna nebo cokoli jiného. Zapomeňte na vraky potopených lodí. Drama pod vodou je dolováno z prkotin, jako je náhlá porucha na vybavení, když jsou potápěči zhruba osm metrů pod hladinou a mohli by kdykoli vyplavat.

Po technické stránce je potřeba ocenit, že Poklad  vznikal v autentických lokacích, filmaři na něm spolupracovali s profesionálními potápěči a je v něm skutečně velké množství pasáží natáčených pod vodou, což není v českém filmu obvyklé. Řada scén vypadá jak z přírodovědného dokumentu, a to včetně vysvětlování místních zvyklostí a domorodých tradic, s nimiž Julii seznamuje postava Karlovy společnice a zkušené potápěčky (Petra Bučková), s níž má Julie jako s jedinou nějaké pořádnější dialogy. Jako propagační materiál cestovní kanceláře ale film nepůsobí, na to se až příliš velká část příběhu odehrává ve špinavých nuzných prostorách zamořených šváby a nepořádkem.

Není divu, že se Rudolf Havlík vrátil k natáčení v exotice, jelikož film Ostrov se stal jeho druhým nejvýdělečnějším počinem, a ani tematicky neobjevuje nic vyloženě nového – vztahem otce a dcery se zabýval už ve svém dramatu Minuta věčnosti z roku 2021 (které se natáčelo pro změnu na Islandu a také v něm otce hrál Jiří Langmajer). Poklad sice vyniká přítomností podmořských potápěčských scén, avšak jeho příběh je mimořádně banální a plný klišé (včetně ohraného poselství o nalezení toho pravého pokladu ve vlastním srdci). Na drama/komedii je film scenáristicky příliš líný a na pořádné dobrodružství nebyly peníze. Oproti Frantovi mimozemšťanovi nebo Po čem muži touží 2 je ale Poklad pořád mnohem sympatičtější a vydařenější podívanou, která vyloženě neurazí, pokud si chcete v kině odpočinout u snímku, jenž na vás nebude klást absolutně žádné nároky.

[Recenze původně vyšla na filmovém blogu FilmSpot.cz.]

Originální trailer filmu Poklad