Není jednoduché být v posledních letech fandou českého filmu. Tedy pokud se nehodláte smířit s odfláknutým řemeslem, scénáristickou křečí, figurkařením a všudypřítomnou duchaprázdností a malostí, běžně vydávanou za adekvátní odpočinkovou zábavu pro unavené masy. Hlavně, že se tam objeví populární ksichty a padnou nějaké ty hlášky. Jednou, dvakrát za rok je však líp. Snímky jako Protektor nebo Pouta dokazují, že to s naší kinematografíí není zas tak špatné. Občanský průkaz se k nim může směle přidat. Z nějakého záhadného důvodu jsem se na projekci nového Trojanova filmu vyloženě těšil. Snad proto, že jakmile se scénárista Petr Jarchovský vydává proti proudu času, dopadá to výrazně lépe než portrétování současnosti (a ani hysterická Kawasakiho růže mě nepřesvědčila o opaku). Snad proto, že vztah mezi ním a autorem předlohy Petrem Šabachem funguje. Jarchovský si bere z Šabachových historkovitých knížek to, co potřebuje, a přetváří je v nové koláže drobných příběhů s podobným feelingem. Hřebejkovská retra jsou sice velmi opatrná a razí pohled "co jsme si, to jsme si", což pochopitelně leckoho může naštvat, nový námět z let tvrdé normalizace by však tenhle přístup už neunesl. Občanský průkaz je sledem výjevů ze života čtyř kamarádů a jejich příbuzných a známých v průběhu několika let od okamžiku, kdy kluci slavnostně obdrží občanku, až do doby, kdy s hrůzou čekají na povolávací rozkaz. Největší prostor je věnován rodině Petra, zvaného kvůli velké puse Žába, jeho upjatému a vystrašenému otci (Martin Myšička) a starostlivé mamince (Aňa Geislerová). Dalším členem party je Venca, přezdívaný Popelka, jehož otec skončil kvůli problémům s režimem jako frustrovaný popelář a vybíjí si na klukovi svou zlost a životní zklamání. Rodiče hudebního génia Míťi emigrovali a on přežívá v nuzných podmínkách se svou ruskou babičkou. Posledním ze čtveřice je básnické střevo Aleš, jehož záměna dvou sešitů vlastní tvorby způsobí jedné milé slečně učitelce nemalé potíže. Snímek se rozbíhá v příjemném pelíškovském komediálně-nostalgickém retrostylu, aby vám v pravidelném rytmu mrazil úsměv na rtech. Banální humorná příhoda dvou v tělocvičně kopulujících pedagogů skončí jako psychologický teror celé sborovny namířený na sympatickou mladou učitelku Pivoňkovou, která se snažila celou trapnou záležitost utajit, aby za ni dva zmínění hříšníci nebyli trestáni. Ta stejná dvojice pak bohorovně svou kolegyni obviňuje a přispěje k jejímu vyhazovu. Přihlouplý tribunál, kterého se suverénně účastní i "soudružka kuchařka", je metaforou té šedivé doby morálního marastu a nesvobody. Doby, kdy jste si museli dávat bacha na každé slovo, protože mohlo být okamžitě použito proti vám i vašim blízkým. Doby, kdy jste netušili, kdo vám právě vráží nůž do zad, protože být svině se extrémně vyplácelo. Velmi příjemně mě překvapilo, jak silně dokáže režisér Trojan tyhle mrazivé momenty podat. Navíc často bez použití zbytečného dovysvětlování, čistě filmovými prostředky. Divák pochopí i z náznaku a scéna ho pak emocionálně uzemní. Příkladů by bylo několik, třeba přechod hranic, výlet na Plastiky, záměna bund, Míťova zimní procházka a podobně. Filmařina prvotní jakosti. Bylo by fajn, kdyby Trojan režíroval častěji. Moc konkurence u nás totiž momentálně nemá. Film není samozřejmě jen tragicky vážný, ličí přeci jen dobu dospívání a to je z podstaty věci veselé, ať se odehrává v jakkoliv mizerné době. Odvážný krok obsazení neherců do všech čtyř ústředních klučičích rolí se tvůrcům bohatě vyplatil. Jejich netrénovaná přirozenost nabíjí film nakažlivou energií mládí, která musí každému připomenout jeho pubertální léta. I ostatní role byly obsazeny s pečlivostí a nápaditostí. Aňa Geislerová jako něžná maminka? Velmi nečekané a zatraceně funkční. Stejně tak "tesilový fotr" Martina Myšičky nebo v netradičně odpudivé roli obsazený Jiří Macháček dokazují, že nemusíme v českých filmech vidět pořád ty stejné herce v pořád stejných úlohách. O zdravém sebevědomí i dobrém vkusu tvůrců vypovídá také zařazení Dylanovy písně z roku 1989 Most Of The Time jako ústřední melodie, akcentující emociální momenty filmu. Její včlenění do české tragikomedie ze sedmdesátých let vám přijde jako ta nejpřirozenější věc. Kdybych už měl na filmu hledat nějakou tu mouchu, pro některé to možná bude nadprůměrná stopáž. Tempo snímku je zejména v jeho první polovině opravdu spíše volnější, ale nudit se určitě nebudete. A nejpozději s příjezdem na hranice už vás bude mít Trojan pevně v hrsti. Ze všech tematicky spřízněných snímků se mi během sledování na mysl nedral ani tak žádný Hřebejk nebo černobílá androšina ...a bude hůř, která se odehrává ve stejných časech, ale spíš trestuhodně opomíjené Vracenky Jana Schmidta. Je to také svědectví o dospívání v trochu jiné, přitom ale vlastně stejně mizerné době. Ondřej Trojan označuje Občanský průkaz za srdcovou záležitost a věřím mu to nejen kvůli tomu, že se narodil ve stejném roce jako jeho hrdinové. Je to totiž film natočený z lásky a s jasným cílem pobavit, ale taky předat svoje poselství dál. Je to na něm vidět a daří se mu to.