Pokračování série Zrození Planety opic (2011), Úsvit planety opic (2014) a Válka o planetu opic (2017) se odehrává oproti zmíněným titulům o několik generací později (dle tvůrců údajně o nějakých cca 300 let, byť ve filmu to přímo nezazní), ale stále o dost dříve než úplně původní Planeta opic z roku 1968. Děj celé předešlé trilogie a příběh šimpanze Cézara, jenž učil ostatní opice o jednotě tlupy, sounáležitosti a o hodnotách rodiny a míru, je ale každopádně pro postavy tohoto filmu již polozapomenutou legendou z dávných dob.

Hlavním hrdinou je tentokrát šimpanzí dorostenec Noe, jehož domov je zničen jinými opicemi a jeho rodina i přátelé jsou odvlečeni kamsi, kam se je Noe musí vydat zachránit. Po cestě se k němu přidává i sečtělý orangutan Raka, jenž jej seznamuje se střípky z historie (a s odkazem Cézarova moudrého učení, skoro jako kdyby byl Cézar něco jako lidoopí verze Ježíše), a mladá lidská žena Mae (Freya Allan), která se snaží najít další inteligentní lidi, což je čím dál větší vzácnost (z většiny lidstva se v důsledku působení virové nákazy stala němá a tupá zvěř).

Po filmařovi Mattu Reevesovi přebral štafetu režisér a scenárista Wes Ball, jenž předtím natočil sci-fi trilogii Labyrint (2014-2018) podle stejnojmenné knižní série pro náctileté. Nyní se tak mohl chopit „dospělejšího“ ztvárnění post-apokalyptického světa, v němž mu při psaní scénáře nesvazovaly ruce limity žádné románové předlohy. Děj filmu vybudoval na základech původní trilogie, zároveň ale vypráví o trochu obměněném světě, kde platí jiné zákonitosti a pohybují se v něm zbrusu nové postavy (byť jde v řadě případů o pouhé variace na ty předchozí). Opice dle jeho vize žijí v různých oddělených klanech, které se věnují nejrůznějším specializacím (Noeho klan třeba leze po skalách a chová orly), a mají nad světem již dominantní nadvládu. Lidé se ve snímku vyskytují už jen sporadicky, prakticky tvoří ohrožený živočišný druh.

Putování trojice hrdinů pozvolna plyne a příběh se přirozeně vyvíjí, byť na 144 minut dlouhou stopáž se toho v něm nepřihodí zas tolik (jeho děj z velké části působí jako variace na nepodařený film 10 000 př. n. l. z roku 2008, avšak Království Planeta opic daný námět zpracovává podstatně lépe). Spousta nedějových odboček slouží jen coby postupně se rozvíjející expozice k představení světa a postav, ani tak to ale nestačí na to, abyste si dokázali udělat celistvý obrázek o tom, jaké události onen svět filmu utvářely, co se během těch přeskočených staletí dělo s lidmi a jak se v té době měnily znalosti, které opice o lidech měly. Hlavní záporná postava se ve snímku poprvé objeví až ve druhé polovině filmu a není tak propracovaná jako padouchové v některých z předchozích dílů, byť jako metafora na různé krutovládce opájející se vlastní mocí a na historii překrucující diktátory funguje slušně.

Co zůstalo naprosto perfektní, jsou technické aspekty filmu. Digitální triky jsou dokonalé, výtvarná stránka famózní. Herečka Freya Allan, představitelka hlavní lidské role, se svým výkonem nezaostává za opičími souputníky, kteří dokáží i drobnými gesty či výrazem ve tváři vyjádřit spoustu emocí. I když jsou mnohé opičí postavy téhož druhu, tak mezi nimi nepanuje zmatek, neb jsou od sebe odlišené detaily ve vzhledu či obličejové mimice, celkovým vystupováním i unikátními osobnostními rysy. Hudba tvoří generický velkolepý standard bez jakýchkoli pamětihodných motivů, leč jako podklad k objevování trosek dávné civilizace a ke spíše komorním akčním scénám slouží dobře.

V řadě ohledů se tak režisérovi Wesi Ballovi podařilo navázat na kvality, které nové sérii o Planetě opic vtiskli jeho předchůdci. Jestliže se trilogie o Cézarovi ve svém třetím dílu již pomalu vyčerpávala a upadala do repetice, tak Království Planeta opic se úspěšně pokouší o inovaci, ačkoli se to místy neobejde bez výrazného škobrtání. Pokud by ale Království Planeta opic mělo sloužit jako počátek další trilogie (což je ostatně v plánu), tak vlastně proč ne.