Ukrajinka Rita (Olga Simonova) přijíždí do Petrohradu, aby pro homosexuální pár za tučný honorář odnosila dítě. Ovdovělá třicátnice potřebuje značnou sumu na léčbu dcery trpící leukemií. Komunikovat s ní a s jejím ošetřujícím lékařem může pouze přes skype, protože součástí dohody je, že po celou dobu těhotenství zůstane v Petrohradu.
Potřebnou částku navíc nedostane najednou ale ve splátkách. Rita se postupně ocitá v zoufalém boji proti všem. Když nezíská dostatek peněz na dceřinu léčbu, zkouší štěstí třeba na hracích automatech a je dokonce odhodlaná natočit pornofilm, neboť těhotné ženy jsou žádané a lépe placené. V okamžiku, kdy dvě z dceřiných chemoterapií selžou, rozhodne se Rita k radikálnímu kroku - vyzvedne dceru z nemocnice a odlétá s ní do Jordánska hledat kmen Beduínů, kteří rakovinu údajně léčí velbloudím mlékem...
Igor Voloshin je v Karlových Varech jako doma. V roce 2002 zaujal krátkometrážním dokumentemSuka a v roce 2010 zde byla uvedena jeho postmoderní experimentální kolážYa. Má pověst talentovaného a zároveň nejméně předvídatelného tvůrce své generace. I proto se nenechejme mást příběhem jako vystřiženým z klasického melodramatu. Režisér na půdorysu žánrového schématu zobrazuje stav mysli ženy, která v nepřívětivě drsném prostředí současného Ruska sleduje se zarputilou odhodlaností jediný cíl, pro nějž je ochotna učinit cokoli.
U příležitosti uvedení snímkuBeduin v letošní soutěžní sekci 46. MFF Karlovy Vary jsme se rozhodliIgora Voloshina krátce vyzpovídat.
Ve svém nejnovějším filmu zobrazujete velice vážná témata, jakými jsou nemoc dítěte, náhradní mateřství, kriminalita v podsvětí aj. Co bylo tím prvním momentem, kdy jste se rozhodl, že chcete právě této neradostné tematice věnovat svůj příští film?
Mým záměrem bylo zobrazit obecně život v dnešním Rusku. Nešlo ani tak o to zvolit nějaký přehnaně vážný přístup. Zaměřili jsme se spíš na otázku, jak by člověk reagoval v určitých situacích. Film se sice pohybuje v daném žánrovém schématu, ale naší snahou bylo zobrazit opravdový život, takový jaký je.
Váš předchozí film Ya vypovídal o pocitech post-sovětské "prázdné generace". Mají tyto dva filmy něco společného? Je mezi nimi nějaké pojítko?
Ne, v podstatě vůbec ne. Oba filmy se sice věnují vážnému tématu, ale jinak je nic konkrétního nespojuje.
Svoji filmařskou dráhu jste započal jako dokumentarista. Snímek Suka byl dokonce uveden ve Varech v roce 2002. Jaké to je vrátit se znovu do Karlových Varů, tentokrát už s celovečerním filmem a rovnou do hlavní soutěže?
Je to samozřejmě docela jiná situace. Rozhodně to na člověka klade vyšší nároky, ale také díky tomu máte více příležitostí. Já Karlovy Vary - jak město, tak i festival - velice dobře znám a je to skoro, jako bych se vracel domů.
S Olgou Simonovovou, která v Beduinovi ztvárnila hlavní roli, jste spolupracoval již ve dvou vašich předchozích snímcích. Jak se vám s ní pracuje? Co nového vašim filmům přináší?
Na Beduinovi bych nemohl spolupracovat s nikým jiným. Napsal jsem tu roli přímo pro Olgu. Je zajímavé točit s někým, koho už dobře znáte - Olga mi při úpravách na scénáři pomohla tu postavu plně rozvinout. Olga je opravdu výjimečná herečka, během natáčení jsem na ni hodně spoléhal.
Bylo těžké na film sehnat peníze? Přece jen to není úplně ten druh filmu, na který by se do kin hrnuly davy diváků...
Film jsme produkovali v naší vlastní společnosti Bulldozerfilms. Od začátku jsme měli investora, kterého tento projekt zajímal a který do toho s námi chtěl jít. Bylo to v podstatě takové společné rozhodnutí věnovat se zrovna tomuto projektu. Takže to vlastně ani těžké nebylo, sehnat peníze. Mohli jsme samozřejmě dělat na nějakém komerčním projektu, ale společně jsme se rozhodli, že nás namísto toho zajímá právě tahle látka, právě tenhle film.
A jaké jsou vaše distribuční plány?
Tady v Karlových Varech má film de facto světovou premiéru, i když oficiálně je uveden "jen" v mezinárodní premiéře. Je to proto, že už jsme film promítali na festivalu v Soči. Ten ale nemá mezinárodní soutěž, proto je pro nás karlovarská premiéra důležitější. Jednáme nyní s distributory a připravujeme se na uvedení filmu v Evropě. No a festivaly samozřejmě filmu pomáhají na cestě k divákům.
Máte na závěr nějakou odlehčující příhodu z natáčení?
Jednu mám, ale nevím, nakolik je odlehčující. Část filmu jsme natáčeli v Jordánsku a pracovali jsme tam s lidmi z místních komunit - s Araby, Romy, beduíny... Jednou jsme přijeli k romskému ležení, kde jsme měli natáčet několik scén. V chumlu těch lidí ale okamžitě vypukl spor - vůdce jednoho klanu neřekl druhému o našem natáčení a ten okamžitě sebral ze země kámen a chystal se domoci svých práv ručně. Vypadalo to už docela nebezpečně, přijela dokonce i místní policie, ale ti v těchto případech nemají jak zasáhnout. Situace se ale po chvíli nějak sama vyřešila, takže jsme mohli začít natáčet. Dopadlo to tak, že jsme všechno nakonec museli stihnout během jediného půldne.
