Majitel autobazaru Roman (Kryštof Hádek), zloděj aut Štětka (Štěpán Kozub) a autistický automechanik Emil (Robin Ferro) si vyjedou díky výhře v televizní soutěži do Španělska na závody Formule 1. Postavy nového filmu režiséra a scenáristy Jana Prušinovského by obstály i v maloměstském sociálním dramatu, jakým jsou jeho nedávné snímky Chyby nebo Kobry a Užovky. Jádrem filmu Grand Prix je nicméně naopak buranská komediální road-movie, na mnoha úrovních podobná letošní bláznivé novince ostravského improvizačního souboru Tři Tygři s názvem Tři Tygři ve filmu: JACKPOT. S tou sdílí Grand Prix nejen žánr a některé shodné motivy (kupříkladu neschopné policisty či potyčky s Poláky a mafiány), ale skrze herce Štěpána Kozuba a Robina Ferra i část svého hereckého obsazení.

Jak je ve filmové i seriálové tvorbě Jana Prušinovského zvykem, tak se Grand Prix snaží především dovést diváky k tomu, aby jeho postavám porozuměli, blíž je poznali, pochopili jejich neveselou životní situaci a dokázali si k nim najít cestu díky tomu, že budou moci nahlédnout v řadě situací i na niternější stránky jejich osobnosti. To je však v tomto případě nebývale obtížné, protože sami hrdinové filmu toho nedělají mnoho pro to, aby alespoň na chvíli vzbudili soucit nebo záchvěv sympatií.
Egoistický Roman jen všechny využívá, každou chvíli má v ruce lahváč, radši řídí opilý, než aby pustil za volant ženu, a autodíly nebo motokrosové závody jsou mu bližší než manželka a tři děti, se kterými bydlí skoro na mizině v přívěsu uprostřed svého nuzného autobazaru. V průběhu filmu neprojde téměř žádným vývojem, nanejvýš se na okamžik přestane chovat jako ješitný sobec a projeví trochu empatie a laskavosti. Své postoje nijak nezmění ani jeho samozvaný kamarád Štětka, který se jej drží spíš ze setrvačnosti – potkali se ve vězení a on od té doby Romanovi čas od času přiveze ukradené auto na rozebrání. Romanův dobrosrdečný bratranec Emil je nakonec zdaleka nejsympatičtější zkrátka proto, že je na rozdíl od nich hodný a citlivý introvert. Jako postavu jej nicméně kromě toho definuje už jen lehký Aspergerův syndrom a láska ke všemu, co souvisí s auty a závoděním.

Zápletka se dá do pohybu tím, že Emil vyhraje dvě vstupenky na závody v Barceloně a velmi neochotně poskytne tu druhou Romanovi, který zajistí na cestu dopravu. Vypůjčí si cizí minivan ze svého bazaru, na nějž přidělá pneumatiky z jiného auta. Ani jeden z nich přitom netuší, že v kufru onoho vozu s sebou vezou i Štětku, který se tam schoval před mafiánskými pohůnky. Jejich nazlobenému šéfovi totiž ukradl auto, v jehož pneumatikách – těch, které Roman použil – jsou ukryté špinavé peníze. Kromě mafie jim je navíc v patách i česká policie, u níž se domáhá spravedlnosti vytrvalý důchodce, vlastník toho minivanu, co si jej Roman „půjčil“ na cestu do Barcelony.

Ke cti filmu slouží poměrně zdařilá dramaturgie příběhu, během nějž hrdinům kvůli sérii stupňovaných nedorozumění a větších či menších přečinů stále víc a víc teče do bot. Každá akce plodí odpovídající reakci, jednotlivé zvraty hezky zapadají do sebe, vzájemné interakce postav dávají povětšinou smysl a děj se problematizuje přirozeně, plynule a přehledně. Jan Prušinovský jako scenárista umně pracuje s jednotlivými motivy, jako režisér nápaditě zpracovává scény a propojuje je skrze vizuální symboly. Nic z toho není v kontextu českých komedií běžným standardem.

Poutavost vyprávění podporuje střídání dvou paralelně vyprávěných linií, z nichž jedna pozůstává z mírně nostalgické cesty se zastávkami na různých evropských závodních okruzích, zatímco ta druhá se zaměřuje na vyšetřování zločinu, který má mnohem komplexnější podhoubí, než by se na pohled zdálo. Vyústění obou linií symbolicky spojuje nutnost vzájemné spolupráce u postav, které se do té doby ke spolupráci příliš neměly. Diskutabilní je pouze to, že mnozí z hrdinů se chovají a jednají často zcela nahodile, což podporuje relativní nepředvídatelnost děje, leč na druhou stranu to zároveň ubírá řadě scén na věrohodnosti.

Ke škodě je i ta skutečnost, že velká část humoru
čerpá z obyčejných vulgarismů a nadávek, jimiž se
postavy osočují během četných rozepří. V popředí této tendence stojí Štětka Štěpána Kozuba, který svou postavu vybavil (jak má ostatně ve zvyku) kulometným brebentěním, šišláním a výraznou obličejovou mimikou. Více než ústřední trio hrdinů jsou nakonec pozoruhodnější, zábavnější a herecky zajímavější některé vedlejší postavy, a to zejména ty, které ztvárnili Miroslav Donutil a Tatiana Dyková. Za zmínku stojí ale i Anna Kameníková, Marek Daniel, Eva Hacurová nebo Cyril Drozda, kteří herecký ansámbl zdatně doplňují.

Oproti slabým filmovým Třem Tygrům je sice Grand Prix o poznání vydařenější, avšak na pochvalu je to i tak pouze s přimhouřenýma očima. Mnohem vyrovnanější a výmluvnější mix humoru a sociálních témat ze společenské periferie totiž Jan Prušinovský nabídl již vícekrát dříve, nejobratněji patrně v seriálech MOST! a Okresní přebor, které byly celkově o dost vtipnější, a kromě toho vynikaly i výraznou satirickou rovinou. Grand Prix je podstatně přímočařejší a z hlediska humoru omezenější žánrovou podívanou, kterou lze ocenit po formální stránce, leč která k srdci přiroste pravděpodobně jen málokomu.

[Recenze původně vyšla na filmovém blogu FilmSpot.cz.]

Originální trailer k filmu Grand Prix