Z anotace k filmu: Díky úspěchu školního snímku Zavřeno pro rodinný smutek, který získal Cenu za nejlepší drama na mezinárodním festivalu studentů filmových škol (FFICS) v Tokiu 1992, mohl absolvent katedry režie na FAMU Saša Gedeon natočit za finanční odměnu, spojenou s touto cenou, další film. S pomocí Tvůrčí skupiny Čestmíra Kopeckého z České televize tak vznikl Gedeonův první celovečerní film, který sice svou poetikou odkazuje na snímky české nové vlny šedesátých let, ale který zároveň přichází s novým pohledem. (Filmový přehled)

Sedmadvacet let po premiéře filmu Indiánské léto, který byl společným debutem režiséra a scenáristy Saši Gedeona a producenta Petra Oukropce, ho můžeme směle označit za moderní klasiku a zařadit hned za legendární kousky české nové vlny typu Černý Petr nebo Sedmikrásky. Ve svém oficiálním obsahu jej tak uvedl i tehdejší distributor filmu společnost Lucernafilm, který napsal, že: "film sice svou poetikou odkazuje na snímky české nové vlny 60. let, ale zároveň přichází s novým pohledem."

Tato charakteristika je dost přesná, protože Gedeonův autorský debut je v podstatě Černý Petr pro generaci raných 90. let. Gedeon se nesnaží své generační předchůdce a filmové učitele kopírovat nebo imitovat, ale nabízí svůj originální styl, který právě svou osobitostí připomene klasická díla české nové vlny, s níž je duševně spřízněný. Tato spřízněnost spočívá ve vylíčení pomíjivosti a nejistoty tak typické pro dospívajícího mladého člověka, který ještě neví, co chce a kam směřuje. Indiánské léto je v první řadě o zachycení stavu neukotveného mládí.

Hlavní postavou je zde náctiletá dívka Klára (Klára Issová), která strávila část letních prázdnin u babičky (Olga Karásková), kde současně byla i její sestřenice Marie (Tatiana Dyková). Obě dívky tráví společný čas buď povídáním v posteli, koukáním na televizi nebo pobytem na venkovské tancovačce. Zde se Klára seznámí s dvěma mladými chlapci, kteří oběma děvčaty flirtují. Zatímco Idol (Jiří Ployhar) v kožené bundě je zvyklý jít rovnou na věc (ubrus a les), Vari (Robert Štěpánek) ve flanelové košili a baseballové čepici se nedokáže přesně vyjádřit.

Gedeon vytvořil základní modelové situace, v nichž se nejdříve Marie rozhodne jít s Idolem do lesa, zatímco Vari se snaží seznámit s Klárou a poté se postavy prohodí. Klára převezme sama iniciativu a odvede si Idola do lesa a Marie se baví s Varim. Klára pak používá stejné výrazy, které předtím slyšela od Marie. Právě těmito výměnami rolí a použitím stejných slovních výrazů dosahuje Gedeon kýženého efektu. Dialogy slouží coby nástroj k zachycení určitého životního pocitu, nálady a absurdity situací odpozorovaných přímo ze života, které vzbuzují pocit, jako bychom je sami zažili nebo jich byli někdy svědky.

Dialogy okleštěné na minimum, s použitím těch nejjednodušších frází a výrazů, několikrát se opakující jen z jiných úst, patří k typickým znakům Gedeonova autorského stylu. Další zásluha Indiánského léta spočívá v tom, že předvedl širokému diváckému publiku dva nové ženské talenty: Tatianu Dykovou (tehdy ještě Wilhelmovou) a Kláru Issovou. Dyková se předvedla jako přirozený herecký talent. Herečka na plátně nehraje, ale s poetikou Indiánského léta se dokonale sžila. Issová předvedla kromě hereckého nadání i svůj nevšední křehký půvab potřebný pro roli nesmělé a tápající Kláry. 

Pro jejich mužské, respektive chlapecké protějšky zvolil Gedeon dva protikladné typy. Rozervaného rockera Variho představoval neherec Robert Štěpánek, u něhož Gedeon našel stejný dar přirozenosti, jaký měla Wilhelmová, zatímco libový frajírek Idol byl přesně vystihnut hercem Jiřím Ployharem, který věrohodně ztělesnil buranský typ. Herecké výkony vynikají autenticitou a civilností a spolu s dialogy patří k největším přednostem Indiánského léta. Stejnou nebo podobnou míru přirozenosti a přesvědčivosti můžeme v našich končinách hledat a najít jen zřídka.

Herecký čtyřúhelník pak ještě k dokonalosti dotváří přítomnost veteránky Olgy Karáskové. Její postava je esencí všech našich babiček a pozná ji každý, kdo někdy trávil léto u prarodičů. Hlavní rysy tohoto typu snad lépe už vystihnout nešlo. Celkovou atmosféru letních prázdnin a léta jako takového pak podtrhuje vhodně zvolená hudba rakovnické bigbítové kapely Brutus, jejíž písničky umocňují pocity hlavních postav a celkovou náladu filmu stejně jako filmová hudba Petra Skoumala. 

Nesmíme zapomenout na neotřelé záběry kamery Miloše Kabyla, zvláště ty z pohledu Kláry ležící ve vaně plné jablek, či úvodní sekvence jedoucího vlaku navozující tu správnou prázdninovou náladu. Gedeon svůj lyrický příběh okořenil dvěma snovými scénami, v nichž se akcentuje onen indiánský prvek z názvu filmu. V první pasáži vidíme "indiánský" sběr hub s "prdícími" holínkami a v druhém se pak Klára projektuje do postavy zastřelené Nšo-či z nesmrtelného televizního evergreenu Vinnetou, kterého si tak dobře pamatuje starší generace, mezi níž se řadí právě sám autor filmu.

Podtrženo sečteno: Indiánské léto je výjimečně zdařilý autorský debut, který snese srovnání s tím nejlepším, co v českých a dříve československých filmových končinách vzniklo. Jeho autor tu projevil mimořádnou empatii pro zachycení pocitů a nálad svých postav, které v obecném měřítku odráží pocity a nálady každého z nás.



P.S.: Inspirací pro film Indiánské léto byla povídka Berenika stříhá vlasy od Francise Scotta Fitzgeralda. 

Ukázka z filmu Indiánské léto