V roce 1983 panoval v Polsku tuhý komunismus a každý náznak jinakosti byl trestán. Právě v této době složil písemnou maturitu nadějný student Grzegorz Przemyk, který měl v plánu jít studovat vysokou školu. Všechno ale zhatili příslušníci lidových milicí, kteří ho na služebně brutálně ubili jen kvůli tomu, že se nechtěl prokázat občanským průkazem. Jeho následný pohřeb se stal obrovskou demonstrací proti represivnímu režimu, který si situaci nenechal líbit a potřeboval najít jediného svědka události, Jurka Popiela, na něhož začal vyvíjet enormní tlak, aby to, co viděl, interpretoval trochu jinak.

Pro svůj druhý celovečerní počin, který vychází z novinové reportáže Cezaryho Lazarewicze, si nadějný mladý polský režisér Jan P. Matuszynski vybral hodně náročné a těžké téma a možná i proto překvapí, s jakou suverenitou se ho chopil. Od počátku uchvátí na první pohled nevýraznou a neviditelnou, ale naprosto dokonalou výpravou, která kostýmy i kulisami a rekvizitami evokuje šeď a nenápadnost osmdesátých let, v nichž všichni a všechno vypadalo prakticky stejně, a i když se pozornost soustředí hlavně na dialogy, právě ono nenápadné pozadí posouvá snímek na zcela jinou úroveň.

K tomu se přidává i klaustrofobní a depresivní atmosféra, v níž je přímo cítit všudypřítomná paranoia, kterou prožívají obyčejní lidé, především ale komunistický režim jako takový. Tu ještě dotváří dost sugestivní kamera, která se nevyhýbá několika dlouhým jednozáběrovým sekvencím s minimem střihu, čímž působí výrazně autenticky a z pouhého vystupování z auta nebo chůze po ulici dokáže udělat promyšlenou a fascinující vizuální a svým způsobem strhující záležitost. Vzhledem k tomu, že tvůrce zvolil až extrémně pomalé tempo, má navíc hodně času i na tu nejjemnější psychologii všech postav a vysvětlení jednotlivých motivací, čehož využívá na maximum. Dokonale navíc zachycuje promyšlený mechanismus pozdního stádia totalitních praktik, které už rezignují na násilí, ale plíživě působí na ty nejzákladnější lidské pudy a k dosažení svých cílů neváhají využít i ty nejbližší rodinné příslušníky.

Výsledek by rozhodně nebyl tak působivý bez naprosto dokonalých hereckých výkonů všech zúčastněných. Mezi nimi ale přeci jen o něco víc vynikají Tomasz Zietek, jehož charakter se celou dobu potácí mezi touhou po pravdě a bojem s vlastními pochybnostmi a snahou neztratit čest a rodinu, Sandra Korzeniak, jež zase zcela přesně vystihla silnou ženskou hrdinku, která tváří v tvář útlaku nemá co ztratit a trochu povolí až ve chvíli, kdy může fatálně ublížit svým milovaným, a Robert Wieckiewicz, který ve své roli prakticky nevstane od stolu, svým minimalismem a grimasami v roli vysokého komunistického pohlavára obsáhne úplně všechno a je zcela dokonalou ukázkou chladné výkonné moci zrůdného režimu.

Objektivně lze Matuszynskému vytknout, že tak trochu figurkaří a třeba postava komunistické prokurátorky je karikaturou jako z učebnice, že je vždy na první pohled zřejmé, kdo bude ten dobrý a kdo zlý, a že je to celé až moc dlouhé, protože usledovat v tak pomalém tempu takřka tříhodinový snímek je opravdu hodně náročné. Někomu může vadit, že se divák na konci nedočká žádné velké katarze, k čemuž jsou ale relevantní historické důvody, stejně jako jsou pochopitelné důvody k tomu, proč se autorka scénáře Kaja Krawczyk-Wnuk úplně nedrží faktů a hlavní postavu zkombinovala ze tří skutečných charakterů. Tyto důvody jsou ale v kontextu celého snímku natolik banální, že celkový dojem rozhodně nezkazí a odpor ke všem totalitním praktikám určitě nezmírní. 

Nezanechat stopy rozhodně není divácký film, jeho sledování není vůbec jednoduché a vracet se k němu opakovaně bude jen málokdo, v kontextu aktuálních událostí jde ale o nesmírně důležitý počin a až dokumentaristický obraz doby, v níž lež je normou a stává se pravdou a hrdiny jsou zcela obyčejní lidé, kteří za svou pravdou stojí navzdory všemu a všem. Nejen proto by ho mělo vidět co nejvíce diváků.

Český trailer filmu Nezanechat stopy / Zeby nie bylo sladów