Nová komedie režiséra a scenáristy Radka Bajgara (Teorie tygra, Teroristka) a scenáristky Mirky Zlatníkové se odehrává v přírodním hotelovém relaxačním resortu, kam přijíždí pětice manželských dvojic na týdenní pobytový partnerský kurz vedený terapeutem Mazlem (Vojtěch Kotek). Jeho cílem má být navrátit partnerům v krizi vzájemnou vášeň a touhu a zregenerovat tak jejich unavené a vyhořelé vztahy. Mazlovou oblíbenou praktikou je „metoda pevného objetí“, během níž se mají partneři po několik minut silně objímat. U jednoho z účastnících se párů tvořeném Helenou a Bedřichem (Lenka Vlasáková, Stanislav Majer) však Bedřich na konci časového limitu nečekaně zkolabuje a je odvezen v umělém kómatu do nemocnice, protože mu Helena při objímání tlačila na krční tepnu tak intenzivně, že mu do mozku neproudilo dost krve. Jako pokus o vraždu to přijede vyšetřovat dvojice svérázných policistů (Jana Plodková a Radek Holub).

Kurz manželské touhy (jehož původní název byl Teorie touhy) měl ideově navazovat na Teorii tygra, s níž jej nicméně pojí pouze část hereckého obsazení (např. Jiří Bartoška ve vedlejší roli majitele onoho resortu) a téma problematických manželství. Tentokrát se totiž manželské páry spíš snaží najít způsoby, jak si vztahy udržet, než aby z nich utíkaly – přičemž po úniku reálně touží pouze hlavní hrdinka Helena, jejíž na pohled harmonické soužití s manželem je ve skutečnosti toxické a extrémně svazující. Ani ona a ani ostatní páry se však žádné nápravy nedočkají a na konci z hotelu odjíždějí zhruba ve stejném rozpoložení, v jakém do něj přijely. Jednotliví účastníci se většinou buď s nedostatky svých partnerů jednoduše smíří (protože despotismus a omezování osobní svobody snímek kritizuje, zatímco koketování s jinými na hranici nevěry či ponižující jednání vůči partnerce de facto omlouvá), nebo vlastně žádné vážné problémy vůbec neměli a voucher na kurz dostali jako dárek, případně jej vyhráli v soutěži. V podstatě ani nejde o film o párové terapii, protože až na úvodní rozjímání a následné objímací cvičení (které je vědecky nepodložené a řadou psychologů odmítané) v něm žádná z postav neprožije nic dalšího, co by odpovídalo náplni terapeutického kurzu.

Těžiště snímku totiž spočívá v kriminální zápletce, během níž policisté průběžně vyslýchají jednotlivé účastníky kurzu i hotelový personál, pokoušejí se rekonstruovat celou událost, pátrají po možném Helenině motivu a snaží se zjistit, jestli šlo o vraždu, nebo o nehodu. Už takhle z popisu to nicméně zní o dost zajímavěji, než jak je to ztvárněno v samotném filmu, který se zároveň snaží být vztahovou komedií, ale ve výsledku neobstojí ani jako komedie (protože se točí kolem vážně pojatých závažných věcí a humoru obsahuje pomálu), ani jako napínavá policejní detektivka (protože jeho děj je mimořádně slabý a vyšetřování postrádá systematický řád i jakoukoli atmosféru).

Žánrová nevyrovnanost a tonální zmatenost filmu (a též jeho hudebního doprovodu) vyplouvá na povrch v celé své strašlivosti především ve scénách, v nichž spolu mají interagovat ty postavy, které mají působit realisticky, s jinými postavami, jež jsou zas čistě komediálními figurkami. Výsledkem je divný kočkopes, v němž vám nezáleží v podstatě na nikom a nejméně na tom, jak to na konci dopadne, neb psychologická i kriminální rovina filmu je zoufale povrchní, a hlavně se v něm nedá s nikým pořádně soucítit.

V tomtéž filmu se tak vyskytuje žena-oběť, která si prochází dost traumatickou situací, žije hodně nešťastný život a navíc si začíná uvědomovat, že si možná podvědomě přeje manželovu smrt, což je realizováno bez jakékoli nadsázky či humoru, a současně s ní i muž-stavař (z jiného páru), který se víc zajímá o dispozici budovy než o svou manželku, na narážky ohledně jejích případných milenců reaguje bodrým „kdo orá pole mé, šetří pluhu mého“ a pak se naštve, když ji uvidí vycházet z vyhřívaného bazénu s jiným chlapem, což má být naopak komediálně stylizované a legrační.

Jiný muž je zas myšlenkami nikoli u své ženy, nýbrž u jedné z pracovnic v resortu, s níž se patrně zná z dřívějška – nic bližšího se však nedozvíme, protože dotyčná zaměstnankyně se na začátku pouze mihne v několika záběrech (včetně samoúčelné nahé scény v sauně) a následující zhruba hodinu se ve filmu vůbec nevyskytuje. Její přítomnost tudíž působí spíš jako nutná výplň určená k natažení snímku alespoň na 90 minut.

Podobně výplňových věcí je ostatně ve filmu víc – policistce ztvárněné Janou Plodkovou kupříkladu každou chvíli volají nějací řemeslníci ohledně rekonstrukce střechy (a její hovory pak často vyřizuje zmíněný stavař), což ale k ničemu nevede a nemá to žádnou pointu, žádné vyústění. Nehledě na to, že tato postava policistky je vykreslena jako zatýkáním posedlá workoholička, která zkrátka nemá pokoj, dokud nemůže někomu nasadit pouta, což zas působí jako scenáristická berlička sloužící k tomu, aby oba policisté setrvali v resortu namísto několika hodin celý týden a v případu-nepřípadu se podrobně vrtali, jako kdyby zrovna neměli nic lepšího na práci (třeba být doma a řešit s řemeslníky opravu střechy).

Vděčnou náplní je i protěžování různých přírodních zákoutí nejmenovaného resortu a vyzdvihování vybavenosti jeho zázemí od několika saun a bazénů po masážní salon a golfové hřiště. Vyloženě jako celovečerní reklama snímek nepůsobí jen díky tomu, že resortu zároveň provádí medvědí službu tematizováním zaměstnávání neprofesionálních terapeutů, kvůli nimž se pak resort musí vypořádávat s různými nehodami účastníků jejich kurzů.

Humor je ve filmu přítomen jen sporadicky a velmi slabě, v lepším případě ve formě krátkých dialogů a izolovaných průpovídek nebo komediálních hereckých výkonů, v horším případě prostřednictvím postavy autistické recepční (Ivana Uhlířová), která má být zřejmě srandovní jenom tím, že je autistka. Scénář kromě toho trpí i na přílišné množství postav, které jsou často pouze plochými, nekonzistentně jednajícími a nejasně motivovanými figurkami, v několika případech přiživujícími leckteré stereotypy.

Kolem a kolem je tak Kurz manželské touhy především ukázkou líné a odbyté scenáristiky, bez ladu a skladu splétající podprůměrnou vztahovou komedii, průměrné psychologické drama a komediálně-kriminální linii na úrovni libovolné epizody Strážmistra Topinky. Ničemu se nevěnuje pořádně a ve finále tak působí nevyrovnaně a prázdně.

Z trojice celovečerních filmů Radka Bajgara je Kurz manželské touhy nejméně vydařený, neb v něm lze ocenit nanejvýš solidní technickou stránku a výchozí nápad zasadit vyšetřování potenciální vraždy do prostředí terapeutického kurzu, stavějícího na používání kontroverzní a kritizované metody. Realizace nicméně výrazně pokulhává na snaze obsáhnout vícero vzájemně neladících žánrů, z nichž ani jeden není dostatečně vytěžen, kvůli čemuž snímek není schopen poskytnout emoce, napětí, romantiku, ani dostatek příležitostí ke smíchu, a neuspokojí ani jako komedie s kriminální zápletkou, ani jako psychologické drama o ženě uvězněné v trýznivém a zhoubném vztahu.

[Recenze původně vyšla na filmovém blogu FilmSpot.cz.]

Originální trailer k filmu Kurz manželské touhy