Česká komedie Matky vypráví o životě čtyř nejlepších kamarádek, které už buď děti mají, nebo je v průběhu filmu porodily, nebo jsou zrovna těhotné. A kromě dětí řeší i problémy související s partnerskými vztahy a se sexuálním životem. A všechny jsou z něčeho nešťastné.

Snímek sice neustále přepíná mezi všemi čtyřmi hrdinkami naráz, pořádný děj mu ale přesto chybí. Ani jeden z uvedených příběhů se totiž za celou dobu téměř nikam neposune – na začátku jsou nastoleny nějaké situace tak, jak jsou popsány výše, pak se všechny čtyři hrdinky přibližně hodinu pouze repetitivně plácají ve vlastní bezradnosti a až úplně v závěru dojde skokově k sérii několika šťastných okamžiků, které mají naoko ty jejich problémy zaplácnout (avšak ve skutečnosti je nevyřeší). Film měl zřejmě působit pozitivně (v souladu s titulní písničkou s textem „i přes všechny zmatky budem hrdý matky“), leč výsledný dojem z něj je spíš opačný – jeho hlavním poselstvím se totiž zdá být to, že pořízení dítěte vám zničí život a přinese strašnou spoustu těžkostí a jen minimum radosti (tak jako hlavním hrdinkám), takže byste si ideálně žádné pořizovat neměli.

Kvůli neustálému lavírování mezi veselou komedií s depresivními podtóny a posmutnělým dramatem s komediálním nadhledem je nejasné i to, co by měl divák k hlavním hrdinkám vlastně cítit. V některých situacích by se jim měl zřejmě smát, jindy by mu jich mělo být líto (leckdy třeba i ze scény na scénu), leč souznět s nimi stejně moc nedokáže, protože se chovají jako nány. Symptomatická je v tomto ohledu např. sekvence vycházející z toho, že Zuzana nemá peníze na MHD, a tak jezdí s dětmi tramvají načerno.

Před ubohým revizorem pak ztropí před zraky svých dětí hystericky uřvanou scénu ve stylu „já jsem matka a vy jste nula a měl byste mi líbat nohy za to, že jsem do té vaší zavšivené tramvaje vůbec vlezla“, takže vyděšený revizor jí pokutu nedá, a Zuzanu pak děti pochválí, jak to zase skvěle sehrála. Mám se tomu smát? Mám ji litovat? Mám si říkat, jaká je to kráva? Jak je možné, že pak Zuzana nedokáže být podobně ofenzivní vůči otci svých dětí, jemuž pokaždé jen naivně naletí na jeho sladké řečičky a sama se nedokáže dostat ke slovu?

Scénář o čtyřech diametrálně rozdílných ženách, které spolu nemají prakticky nic společného, a přesto jsou nejlepšími kamarádkami, naráží i na nedostatek provázání jejich osudů. Sice se navštěvují a chodí spolu do parků, leč nijak se nepracuje kupříkladu s tím, že jedna z nich je hrozně bohatá a má ve svém luxusním domě se soukromou uklízečkou několik nevyužitých ložnic (jak sama zmiňuje), zatímco jiné jsou nuceny se mačkat s dětmi v malé garsonce, případně ve smrduté vypůjčené maringotce.

Ale z čeho by pak film doloval vtipné gagy, že? Jinak kromě standardně komediálních scén (žena se před partnerem svlékne, načež jí z prsu vystříkne mléko jemu do oka a on začne křičet) běžně dochází i ke scénám značně divným, které jsou v lepším případě nepochopitelné a v horším případě nepříjemně děsivé.

Příklad nepochopitelně divné scény – těhotná hrdinka na cvičení v bazénu s dalšími těhotnými ženami kdovíproč zalže o fázi svého těhotenství, a když pak ostatní lezou z bazénu ven, tak kdovíproč zalže i o tom, že jí praskla voda, načež je ostatními z bazénu vytažena. Pak řekne, že to byl jen planý poplach, a nic dalšího z toho nevyplyne.

Příklad strašidelně divné scény – tatáž hrdinka nechce mít se svým manželem během těhotenství sex (z etických důvodů vůči dítěti), ale protože respektuje jeho fyzické potřeby, tak si pozve domů prostitutku. Když pak ale dotyčná sexuální pracovnice hrábne šokovanému muži přes kalhoty do rozkroku, tak manželka situaci neustojí a v pláči začne vykřikovat cosi o nevěře.

Pokud film Matky skutečně o něčem vypovídá, ať už vědomě, nebo nevědomě, tak je to neschopnost životních partnerů komunikovat mezi sebou. Právě nedostatek komunikace je totiž zdrojem naprosté většiny jejich konfliktů, kdy například jeden z páru udělá za zády toho druhého zásadní rozhodnutí za oba, někdo se nesvěří se svými nešťastnými pocity tomu druhému, nebo se zkrátka není schopen s tím druhým konkrétně dohodnout na základních věcech, takže pak k žádnému porozumění ani dojít nemůže.

Většina postav je následně napsaná tak, aby namísto snahy o dialog se svým protějškem upadala do stereotypních a zobecňujících předpokladů, že třeba když muži není dlouhodobě dopřán od partnerky sex, tak že si jej prostě zajistí od nějaké jiné ženy (ačkoli to ale dotyčný vůbec nemá v plánu). Podobně škatulkující předpojaté představy jsou krom toho přítomny i v některých letmých hláškách (viz třeba že když matka nemá kočárek, tak to zkrátka není dobrá matka).

Dosti prázdný děj je navíc i silně předvídatelný, časté přeskakování z humorných okamžiků na dramatické a zpět ubírá filmu v obou polohách na síle, neustálý vypravěčský komentář influencerky Sáry nejenže působí nadbytečně, ale dokonce ani není moc vtipný (stejně jako zbytek filmu) a jediné, co se dá opravdu pochválit, jsou výkony hereček a herců (včetně těch ve vedlejších rolích) a jejich vedení celovečerně debutujícím (avšak z hlediska televizní tvorby zkušeným) režisérem Vojtěchem Moravcem, díky němuž jsou Matky solidně zpracované alespoň po řemeslné stránce. Ale co naplat, když výsledek připomíná vinou scénáře namísto filmu jen sérii vzájemně nesladěných, obsahově chudých a náhodně poslepovaných scének.

[Recenze původně vyšla na filmovém blogu FilmSpot.cz.]