Komorní drama The Father může být pro někoho nenápadným filmem, který je v seznamu nominovaných na Oscara jen položkou do počtu, ale opak je pravdou. Je až překvapivé, že pro divadelního režiséra a scénáristu Floriana Zellera je The Father filmovým debutem, který ihned po svém uvedení sesbíral spousty cen napříč celým světem. Díky emocemi nabitému scénáři, perfektně vystavěnému příběhu a fantastickým hereckým výkonům excelentního Anthonyho Hopkinse a úžasné Olivii Colman se není čemu divit.

The Father je původně divadelní hra, která byla na prknech pařížského Théâtre Hébertot uvedena v roce 2012. Autorem hry je již zmíněný Florian Zeller, který po letech kývl na filmovou verzi, ve které se sám ujal jak scénáře, tak režie. Komorní atmosféra celého snímku nenásilně kopíruje atmosféru divadelních představení a svým zpracováním se od ní ani trošku nedistancuje. Naopak v době zavřených divadel je velmi příjemné sledovat celý příběh z první řady, mezi několika „kulisami“ a plně se soustředit na herecké výkony, hloubku postav, jejich vykreslení a silný příběh. Nic navíc není potřeba. Zbytečně by to odvádělo pozornost od toho podstatného.

S Anthonym, který se jmenuje stejně jako jeho představitel Anthony Hopkins, a dokonce má stejné datum narození, se setkáváme v jeho londýnském bytě. Jako stárnoucí muž si nepřipouští svůj zhoršující se zdravotní stav, postupně se ztrácí ve své mysli a vzpomínkách a jeho hrdost mu nedovoluje přijmout pomoc od své dcery Anne (Olivia Colman). Ta se mu snaží sehnat ošetřovatelku, která by dokázala zvládnout otcovy nevyzpytatelné nálady a pomohla mu jeho nemoc zvládnout. Toť vše. Jednoduché, a přitom tak silné.

The Father ale není jen přímočarým filmem, který z vás chce vyždímat prvoplánově emoce na základě stárnoucí nemocné hlavní postavy, které vám bude prostě jen líto. Nutí vás přemýšlet nad tím, co je a co bude, jaká je realita a jak to s tím Anthonym vlastně je. Ani z oficiálních trailerů není zcela jasné, jakým směrem se bude film ubírat. Stane se paranoidní senior obětí šikany vlastní rodiny, nebo v tom bude něco nadpřirozeného? Nebo jde opravdu jen o proces stárnutí doprovázený hroznou nemocí? Odpověď je opět zcela jednoduchá.

Snímek se v podstatě odehrává po celou dobu na jednom místě, v jednom bytě, ale hlavně v jedné hlavě. Má pomalejší tempo, ale díky dobře vystavěnému scénáři získá divák pocit rychlého přeskakování v ději, které může navodit po celou dobu filmu mírné zmatení. Objevují se scény, u kterých nevíte, zda jsou pouhou vzpomínkou, výplodem Anthonyho fantazie, nebo skutečností. Tohle metaforické ztvárnění mysli člověka, který trpí Alzheimerovou chorobou, je neuvěřitelně sugestivní a hravé. Jelikož jde i o konverzační drama, doporučuji sledovat i drobné detaily v dialozích, například to, jak se postavy mezi sebou oslovují jmény.

Pokud očekáváte závěrečné rozuzlení s nějakým šokujícím zvratem nebo rozvleklé zpětné vysvětlování celého děje, budete zklamaní. Film dospěje do svého závěru, který je natolik silný, tísnivý, emočně vypjatý a nejen diváka, ale i samotného Anthonyho posune k alespoň chvilkovému uvědomění sebe sama. Uvědomění si své smrtelnosti, svého života, stárnutí. Režisér tento proces ztvárnil citlivě a přirozeně a pro diváka tak atraktivně, že i přes divadelní formu, která by mohla někoho odradit, není možné film nedokoukat.

Ano, scénář je skvělý stejně jako režie. Celý film ale stojí a padá na hereckých výkonech každého z představitelů. Je opravdu úchvatné sledovat legendu Anthonyho Hopkinse, který ve svých 83 letech hraje jako bůh. Jeho výkon je v první řadě lidský a stoprocentně uvěřitelný. Každou minutu, kterou stráví na plátně se dokázal dokonale převtělit do stárnoucího muže, jehož nálady se střídají z minuty na minutu, jehož mysl je občas jasná, ale často zastíněna temným mrakem a jehož láska k dceři je sice obrovská, ale jeho nemoc ji dokáže během chvíle zcela uzemnit. Jeho občasné uvědomění si celého stavu a celé situace, momenty pochopení a převracení reality ve vlastní hlavě a jeho bolest, jsou tak hmatatelné, že má divák pocit jako by sledoval trápení někoho hodně blízkého.

O to víc film zasáhne! Všechny tyto emoce vygradují v závěru, který je bolestně srdcervoucí a člověk získá jakýsi pocit bezmoci. Obrovské uznání si zaslouží i Olivia Colman, která hraje roli Anthonyho dcery. Emoce, které se v ní bijí ve chvíli, kdy chce z celého srdce otci pomoci a na druhou stranu by ho nejraději viděla mrtvého, jsou zcela věrohodné a stejně jako u Anthonyho je prostě a jednoduše chápete. Není divu, že si za tyhle role oba vysloužili nominaci na Oscara, protože ta energie mezi nimi je neuvěřitelná.

The Father je hodně silné drama o nemoci a stárnutí, které je od první do poslední minuty protkáno snad všemi možnými emocemi, které dýchají na diváka z každého záběru a z každé postavy. Jednoduché lokace, minimalistická hudba, perfektní herecké výkony a dokonale vystavěný scénář navozují atmosféru divadelních představení v tom nejlepším slova smyslu. Pocit, který se dostaví po posledních minutách filmu, je hodně silný. Ať už to jsou slzy, dojetí, bezmoc nebo uvědomění. Co se ale dostaví určitě, tak přemýšlení nad realitou, nad stárnutím, nad tím, že tohle je prostě život ve své nejjednodušší a z kůže svlečené podobě.

Oficiální trailer filmu The Father