Film Žaluji režiséra Romana Polanského (Rosemary má děťátko, Pianista) se zabývá Dreyfusovou aférou, známým politickým skandálem týkajícím se francouzského židovského důstojníka Alfreda Dreyfuse, který byl v roce 1894 na základě falešných důkazů nespravedlivě obviněn vojenským soudem ze špionáže pro tehdejší Německé císařství. Název snímku odkazuje na stejnojmenný otevřený dopis spisovatele Émila Zoly francouzskému prezidentovi, jenž byl publikován v novinách, díky čemuž se podařilo dostat detaily celé aféry na veřejnost.

Scénář snímku, jenž byl na loňském festivalu v Benátkách oceněn Velkou cenou poroty, napsal spolu s Polanským i scenárista a spisovatel Robert Harris, z jehož knižní předlohy film Žaluji vychází – stejně tomu ostatně bylo i u předchozí spolupráce obou tvůrců na snímku Muž ve stínu, jenž byl též adaptací Harrisova románu. Příběh je vyprávěn z pohledu důstojníka Georgese Picquarta (Jean Dujardin), jenž měl coby velitel francouzské tajné služby přístup k informacím o vyšetřování Dreyfusova případu a z vlastní iniciativy poháněné touhou po spravedlnosti se tudíž stal hlavním hybatelem dění. Oproti tomu samotný Dreyfus (Louis Garrel), jehož vyloučením z armády film začíná, stráví většinu děje ve vězení a na plátně se objevuje jen sporadicky. Polanski při vyprávění volí cestu starosvětské filmařiny, neokázalé práce s kamerou a pozvolného dávkování informací v příběhu zaměřeném na procedurální rekonstrukci historických událostí, několik let se táhnoucího vyšetřování a soudních pří. Postavy jsou v tomto případě jen černobílí reprezentanti dobra a zla, z nichž jediný Picquart disponuje komplexnějším psychologickým jádrem, jež mu umožňuje střídat odvážné odhodlání s váháním a přemítáním nad tím, co všechno možná bude muset kvůli boji za pravdu obětovat.

Film Žaluji tím pádem působí jako celek velmi chladně a místy až stroze, neb Polanski záměrně odkládá emoce stranou (s výjimkou postavy Picquartovy milenky v podání Polanského manželky Emmanuelle Seigner) a soustředí se pouze na historickou přesnost a autenticitu, na přesné projevy herců a na poměrně střídmou a jednoznačnou formou podané poselství spočívající v kritice xenofobie a vládních institucí.

Hned v několika scénách dává Polanski najevo, že za odsouzení Dreyfuse mohla předpojatost a antisemitismus těch, co se jeho případem zabývali, k čemuž se ve druhé polovině filmu přidává i zavrženíhodné jednání vysoce postavených představitelů armády a ministerstva války, kteří byli kvůli zachování dobré pověsti ochotni manipulovat s důkazy a odsoudit na doživotí nevinného, než aby přiznali chybu justice a vlastní selhání. Snímek zpracováním tohoto tématu navazuje na tradici protiválečných filmů a zároveň podtrhuje jeho nadčasovost napojením se na současnost skrze motivy upomínající na strach z žití ve společnosti, v níž se politicky nepohodlní jedinci záhadně ztrácejí nebo jsou na objednávku zabíjeni.

Co ale Polanski rozhodně nedělá, je upozorňování na styčné body mezi příběhem Alfreda Dreyfuse a vlastními skandály. Je to pochopitelně úsměvné, že si všeobecně známou látku o křivě obviněném člověku vybere ke zfilmování zrovna režisér, jenž má už několik desítek let na krku obvinění ze znásilnění, nicméně jakékoli podobnosti s Dreyfusem, jenž se stal obětí vykonstruovaného procesu prakticky jen kvůli svému židovskému původu, v tomto případě prakticky neexistují – nehledě na to, že Polanski svůj čin na rozdíl od Dreyfuse nepopírá.

Chvílemi film Žaluji bojuje s nezáživností a ze začátku i s přílišnou rozvolněností, avšak s přibývajícími minutami postupně nabírá na obrátkách. Formálně snímek působí dost obyčejně, přičemž od zařazení do prosté škatulky zfilmované kapitoly v učebnici dějepisu ho sice zachraňuje hlavní hrdina a jeho perspektiva, avšak aury výpravnější solidní televizní inscenace se zbaví už jen stěží. I tak je ale úctyhodné, že Polanski ve svých 86 letech předvádí navzdory výtkám pevnou filmařskou formu, jakou by mu leckteří mladší kolegové mohli závidět.

[Recenze původně vyšla na filmovém blogu FilmSpot.cz.]

Český trailer k filmu Žaluji!