Ve svém devátém filmu s názvem Tenkrát v Hollywoodu se režisér a scenárista Quentin Tarantino vyznává ze své lásky k americké kinematografii, a to konkrétně k období od konce padesátých do konce šedesátých let, jenž ho patně ovlivnilo v dětství a bylo určující pro jeho filmový vkus. Podobně jako byl jeho snímek Grindhouse: Auto zabiják poctou brakovým grindhouse filmům, které hltal jako teenager, je snímek Tenkrát v Hollywoodu velkou oslavou televizní i filmové tvorby z éry, během níž Quentin (ročník 1963) vyrůstal zejména na westernech a na mnohých hereckých idolech, mezi něž se řadili například Bruce Lee, James Stacy nebo Steve McQueen.Tenkrát v Hollywoodu se odehrává v Los Angeles roku 1969 a jeho hlavními hrdiny jsou bývalá hvězda televizního westernového seriálu z 50. let a v současnosti filmový herec s uvadající kariérou Rick Dalton (Leonardo DiCaprio) a jeho dlouholetý kamarád, spolupracovník a herecký záskok – kaskadér Cliff Booth (Brad Pitt). Oba jsou zcela fiktivními postavami, byť ve filmu figuruje i řada postav ve vedlejších a epizodních rolích, které jsou inspirovány reálnými předobrazy, včetně třeba herečky Sharon Tate, někdejší manželky režiséra Romana Polanského, kterou ztvárnila Margot Robbie. Co se hereckého obsazení týče, tak se na plátně objeví na pár chvil i Kurt Russell, Al Pacino, Tim Roth, Dakota Fanning, Michael Madsen, Bruce Dern, Emile Hirsch či Timothy Olyphant.
Film stojí především na charismatu obou herců v hlavních rolích, na sympatičnosti a propracovanosti jejich postav a na atmosféře pozdních 60. let v Hollywoodu, době autokin, Cadillaců, hnutí Hippies, spaghetti westernů a reklam na cigarety. Prim tu nehrají dlouhé, vypjaté a „tarantinovsky“ ukecané scény s vypointovanými dialogy, ani precizně šponované napětí a velké zvraty, ba do značné míry dokonce ani děj (!), nýbrž labužnické rochnění se v tomto světě zaplněném nejrůznějšími filmařskými motivy a odkazy na všechno možné z daného období, co má Quentin Tarantino zjevně v oblibě a co mu přišlo podstatné do filmu zařadit, bez ohledu na to, nakolik je to pro celkové vyznění filmu relevantní. Na striktní dodržování dobové reality se tu záměrně nehraje, v důsledku čehož snímek rozhodně není přesným portrétem tehdejšího Hollywoodu, ale spíš jeho lehce ironizující a polemizující alternativní verzí, jež je Tarantinovi prostorem pro hrátky s různými hollywoodskými mýty a po vzoru Hanebných panchartů i pro variování určitých historických událostí.
Příběh má epizodickou strukturu – jde v podstatě o sled historek a vypravěčských odboček, které spolu sdílejí jen pár postav a jednotící časovou osu a pozvolna směřují k mistrovskému, symbolicky satisfakčnímu finále. Neustále se přitom přepíná mezi třemi různými narativními liniemi, z nichž jedna patří Rickovi, druhá Cliffovi a třetí zmíněné Sharon Tate (a je tudíž příhodné vědět, co byla zač a jaký osud ji potkal). I z toho důvodu snímek Tenkrát v Hollywoodu působí jako nostalgická exkurze po retro výstavě věnované americké kinematografii šedesátých let, v níž se tematizuje vliv televize a násilí na společnost a vzdává se hold dobovým hereckým ikonám (scéna, v níž jde Sharon Tate do kina a požitkářsky tam sleduje film se skutečnou Sharon Tate, je čistou a láskyplnou poctou, pasáž s Brucem Leem zas slouží jako komická vsuvka), přičemž je ale Tarantino ten, kdo určuje, u kterých exponátů budete muset setrvat a také na jak dlouho.
V důsledku toho je sice řada segmentů ve filmu vybroušená k dokonalosti, leč spousta z nich je také trochu moc dlouhá a některé působí i lehce nadbytečně (a není jich málo), což vyvolává dojem, že film by mohl být klidně o půl hodiny kratší a na výsledku by to nic moc nezměnilo. I tak je ale zásluhou Tarantinových vypravěčských schopností, DiCapriovy a Pittovy dokonalé herecké bravury, padnoucího soundtracku, kamery Roberta Richardsona a místy i nápaditě stylizovaných okamžiků (DiCaprio zasazený do dobových plakátů nebo do Velkého útěku Johna Sturgese), že film je jako celek konzistentně zábavný, poutavý a vtahující od začátku do konce, přičemž jeho 162 minut uteče až překvapivě rychle.Tenkrát v Hollywoodu je film, jenž si Quentin Tarantino natočil pro sebe, pro radost. Mezi jeho vrcholná díla se bohužel neřadí – je spíš zákuskem než hlavním chodem – leč i tak je nesmírně podnětný, filmařsky, scenáristicky i vypravěčsky pozoruhodný a příjemný na sledování. Tarantino si jej upekl jak z ingrediencí, které má rád a jež ho ve své době oslovovaly a utvářely coby budoucího filmaře, tak z motivů vázajících se k roku 1969, k nimž se chtěl vyjádřit a vypořádat se s nimi po svém. A je to pohodová požitkářská jízda, kterou si lze ohromně užít, ačkoli bych doporučil nemít ohledně ní příliš přehnaná očekávání.
[Recenze původně vyšla na filmovém blogu FilmSpot.cz.]
