Výborný výkon Jenovéfy Bokové skvěle přibližuje osobnost hlavní hrdinky, na pohled silné a neochvějné, ale ve skutečnosti citlivé a křehké duše, která je svými nejbližšími, mezi nimiž ustavičně pendluje, akorát využívána a znevažována, aniž by tušila, jak se z jejich vlivu vymanit a jak změnit zavedený chod věcí. Bytostně se trápí ve společnosti pesimistické babičky (
Jaroslava Pokorná), rezignované matky (
Alena Mihulová), náročného otce (
Martin Finger) i ženatého milence (
Viktor Tauš) a jejich pasivní agresivita, uštěpačné poznámky a sobeckost ji činí nešťastnou až do té míry, že to pak u psycholožky ani nedokáže vyjádřit slovy. Řada diváků, kteří si připadají podobným způsobem utiskovaní a citově manipulovaní vlastní rodinou, se v tom pravděpodobně snadno pozná.
Potíž je v tom, že film cestu ven z této emocionální pasti neukazuje a místo ní nabízí jen tiché a mlčenlivé trpění. Do Anežky všichni rýpou a neustále jí podrývají sebevědomí, ale ona to vždy jen pasivně přijme, nikomu nic neřekne a raději se přetvařuje, aby se pak mohla vyplakat někde v soukromí o samotě. Přitom je v každé scéně vidět, jak se v ní každou minutou stupňuje vztek, hořkost, smutek a zklamání, avšak nad rozumnou konfrontací rodinných příslušníků s realitou a řešením problémů skrz dialog vždy zvítězí odevzdanost, slabost a neschopnost mluvit o svých pocitech s dalšími lidmi. Všude samá beznaděj, ale rozřešení nikde.
Zveličováním prohlubujícího se zoufalství pak film vytváří v divácích bezútěšné pocity bezvýchodnosti, místo toho, aby působil terapeuticky, ukázal jak s takovými pocity pracovat, a jak problémy překonávat. Anežka nikdy nemá ambici postavit se lidem ze svého okolí a oznámit jim, že jí jejich chování vadí, nebo se jinak ohradit proti jejich slovům, a raději to v sobě potlačuje. Jako jedinou alternativu pak film ve svém závěru volí strategii ventilovat veškerý naakumulovaný zármutek činností, která je nejen naprosto stupidní a pro Anežku dokonce potenciálně nebezpečná, ale hlavně i dokonale neefektivní v rámci řešení dané situace.
Ze začátku přitom snímek přirozeně navnadí svou pozoruhodnou a ze života odkoukanou opravdovostí a citem pro dialogy, ty pak ale válcuje chladná deprese, jejíž „chvilky“ v rodinném kruhu nabízejí světlo na konci tunelu jen velmi nezřetelné a mihotavé, a to pouze v tom smyslu, že se diváci snad poučí a nevezmou si z hlavní hrdinky špatný příklad. Z hrdinky, která se kvůli své pasivitě a slabosti nezmůže říct zhola nic na svou obranu (ani u psycholožky, kde by na to byl teoreticky vhodný prostor, jehož se jí jinde nedostává) a s problémy se rozhodne vypořádat způsobem, který z ní dělá akorát naivní nánu bez mozku.
Režie Beaty Parkanové je přitom řemeslně slušná a i hereckým výkonům představitelů vedlejších rolí nelze nic moc vytknout, civilnímu a z psychologického hlediska relativně věrohodně podchycenému portrétu mladé ženy, všemi konstantně pošlapávané a ponižované, nicméně výrazně sráží nohy bezpáteřnost hlavní hrdinky, kvůli níž se Chvilky akorát topí v depresi, ovšem aniž by se snažily z ní vyhrabat.