Z hluboké historie pochází jeho první snímek natočený mimo Polsko, odkud pochází. Psychothriller Hnus natočil v Londýně s francouzskou (tehdy vycházející) hvězdou Catherine Deneuve. Jde o jeho první anglicky mluvený film. Už v tomto svém druhém celovečerním snímku prokázal, že žánr psychothrilleru je jeho parketa, kterou snad zdědil v genech. Sugestivními obrazy tu vypráví pocity stísněnosti a paranoie, kterými trpí osamělá Carol, kterou její sestra zanechá samotnou v bytě. Carol se cítí ohrožena lidmi a muži zvláště. V jednom takovém afektu zabije domácího. Roman Polanski tu s malými prostředky vytvořil jeden z nejpůsobivějších bytových psychothrillerů, jaké kdy vznikly. Černobílé obrazy z filmu, které nasnímal Gilbert Taylor, jsou dodnes mimořádně působivé. Polanski za snímek získal v roce 1965 Stříbrného medvěda v Berlíně.
Relativně nedávno uvedené konverzační drama vychází z divadelní hry Yasminy Rezy o banální hádce a rvačce dvou dětí na dětském hřišti, která přeroste v "masakr" jejich rodičů. Opět jen na malé ploše jednoho bytu Polanski mistrně stupňuje napětí vycházející z rozdílných charakterů a přístupu k na začátku nahozenému problému. Postupem času se jednotlivé postavy obnažují a my vidíme jejich "pravou tvář". Polanskému tu velkou měrou pomohli vhodně zvolení herci. Celá čtveřice, jmenovitě John C. Reilly, Jodie Foster jako manželský pár č. 1 a Christoph Waltz a Kate Winslet jako manželský pár č. 2, je vynikajicí a "divadelní" Bůh masakru je mimořádně povedenou konverzačkou, která patří k tomu nejlepšímu, co uvedený žánr může nabídnout.
Komediálně laděný horor patří k nejveselejším a nejrozvernějším snímkům, jaké Polanski natočil. Sám sebe a svou tehdejší manželku Sharon Tate obsadil do hlavních rolí v nenáročné taškařici, která paroduje upírské filmy. Polanski hraje sluhu a asistenta Alfréda, který doprovází svého učitele, profesora Abronsiuse (Jack MacGowran) na cestě do nitra Transylvánie, kde pátrají po upírech. Když unesou dceru hostinského Sáru, vydá se je dvojice hledat a zachránit na hrad, kde sídlí upíři. Výborný počin dodnes baví a navíc má nádherný barevný obraz, který vyčaroval Douglas Slocombe a krásné zimní exteriéry, ve kterých se odehrává oddechový a vtipný děj. Na tuto mimořádně pozitivní záležitost tak vrhají stín jen pozdější tragické události (zavraždění těhotné Sharon Tate).
V centru psychothrillerustojí, jako v pozdějším Bohu masakru, dva manželské páry, které se jedné noci sejdou na plavbě zaoceánské lodi. Mladý britský manželský pár Nigel (Hugh Grant) a Fiona (Kristin Scott Thomas) se seznámí s Mimi (Emmanuelle Seigner) a Oscarem (Peter Coyote). Zmrzačený Oscar pak Nigelovi, který pokukuje po jeho krásné manželce, vypráví svůj životní příběh. O tom, jak poznal mladou Mimi, jak se do ní zamiloval a později, jak ji už nemohl vystát. Hořký měsíc patří opět k tomu nejlepšímu, co lze v žánru "manželských dramat" najít. Kromě výborných herců tu excelují zvláště málo známý americký herec Peter Coyote i nová Polanského manželka Emmanuelle Seigner, zaujme i hudba Vangelise.
Polanski tento počin natočil ve Francii, poté, co byl vyhoštěn ze Spojených států Amerických, kde do té doby pracoval. Od té doby už na půdu Spojených států nikdy nevstoupil. Jde opět o psychothriller, o studii stihomamu, jak to sám Polanski nazval. Znovu tu obsadil sám sebe do role nového a plachého nájemníka Trellkovského v jakémsi pařížském činžáku. Trellkovsky čím dál více propadá paranoie a přesvědčení, že se ho okolí snaží dohnat k sebevraždě. Nájemník je takový "mužský" Hnus, jen s tím rozdílem, že Trellkovský nikoho nezabije. Je perfektní ukázkou mistrně zvládnutého psychothrilleru, který disponuje mimořádně černým humorem. Jde o naprostou špičku žánru, která ho i daleko převyšuje. Kromě Polanského, který je v hlavní roli excelentní, do filmu obsadil i tehdy vycházející evropskou hvězdu Isabelle Adjani. 
Za válečné životopisné drama získal "nenáviděný" režisér Oscara. Cenu si pochopitelně nemohl převzít osobně, protože by byl ihned zatknut, jen co by vstoupil na americkou půdu. Pro Polanského šlo o asi nejosobnější film, který kdy natočil, protože se v něm vracel i k vlastním dětským zážitkům s nacisty obleženým krakowským ghettem. Nebyl ale filmem o něm, ale byl příběhem Wladyslawa Szpilmana, skvělého pianisty a uznávaného interpreta Chopinových skladeb. Životní roli zde nabídl herci Adrienu Brodymu, který byl za svůj výkon rovněž oceněn Oscarem. Snímek byl pro Romana Polanského tím, čím byl o deset let dříve Schindlerův seznam pro Stevena Spielberga, osobní terapií i uměleckým zadostiučiněním, filmem, který uznal i Hollywood, potažmo Amerika, která jinak celý život šlape Polanskému na paty.
Akční psychologický thriller patří k další ukázce Polanského režijního mistrovství a k opravdovým filmovým lahůdkám, které žánr psychologického thrilleru nabízí. Nic naplat, Polanski je v tomto žánru skutečný mistr. Lesk tomuto pochmurně laděnému thrilleru, který se odehrává v zapadlých ulicích, koutech a střechách Paříže, dodává Harrison Ford obsazený do hlavní role doktora Richarda Walkera, kterému v Paříži unesou jeho ženu. Walker musí sám na vlastní pěst vypátrat, kdo a proč mu ženu unesl. Přitom využije pomoci místní mladé ženy (první velká role Emmanuelle Seigner), která usedlého Walkera provází místním podsvětím. I když nejde o buhvíjak originální zápletku, její provedení je perfektní. A Harrison Ford v hlavní roli, to je skutečná lahůdka. 
Také satanský psychothriller je jedinečnou filmovou lahůdkou, kterou musí každý kultivovaný a vyspělý filmový divák ocenit. Jde o neobyčejně stylově vycizelovanou záležitost, která možná nemá takový historický význam jako jeho starší ceněné tituly, ale přesto jde o ukázku Polanského režijního mistrovství a jedinečnosti. Třešničkou na tomto satanském dortíku je pak vynikajicí Johnny Depp v hlavní roli "knižního detektiva" Deana Corsa, který se snaží ověřit pravost tří výtisků knihy Devět bran. Jedinečný atmosferický feeling této nenápadné evropské road movie dodává jednak obraz kamery Dariuse Khondjiho, jednak geniální hudební doprovod Wojciecha Kilara. Nejednoznačný konec pak dělá z Deváté brány skutečné filmové potěšení, které se neomrzí. 
Jedním z nejuznávanějších Polanského filmů, který uznávají i ti, co jinak jeho tvorbu neuznávají, je stylový krimi retro thriller podle oscarového scénáře Roberta Towna. V hlavní roli soukromého očka Jakea Gittese, který vyšetřuje jednu manželskou nevěru, přičemž odhalí daleko závažnější zločiny, tu exceloval vynikajicí Jack Nicholson. V epizodní roli gaunera se tu ve slavné scéně objevil také sám Polanski. Dnes už je počin povážován za kultovní neonoir, který je stylovější než film noir sám, na jehož odkaz upomíná legendární režisér John Huston obsazený do vedlejší role. Legendárním je také anti-happyend, který popřel do té doby zajetou tradici klasických hollywoodsky šťastných konců. 
Na vrcholu nemůže spočinout nic jiného než satanská klasika a adaptace knihy Iry Levina s Miou Farrow a Johnem Cassavetesem v rolích novomanželů, kteří se nastěhují do nového bytu v New Yorku. Smůlu mají v tom, že jejich sousedi Minnie a Roman Castevetovi jsou satanisté. Je těhotná Rosemary oběť, nebo hysterka? Bude Rosameryino dítě antikristem, nebo ne? Polanský, který na satana ani boha sám nevěří, nedává nikdy jednoznačnou odpověď, jestli jsou satanisti skuteční, nebo jestli jde jen o představy těhotné hlavní hrdinky. Ať tak či onak, je psychothriller Rosemary má děťátko právem pokládán za jeden z nejlepších filmů vůbec. Také proto byl v roce 2014 uložen do pokladů kulturního dědictví americkým kongresem. Oscara si za film nakonec odnesla jen Ruth Gordon za roli Rosemaryiny satanistické sousedky Minnie. 
Článek byl prvně publikován v roce 2018 (poznámka autora)
