Dobrou zprávou a zároveň důkazem o nezlomnosti lidské vůle je ta skutečnost, že Gilliam po osmnácti letech, kýblech nervů a potu, důkladném přeobsazování a přepisování a dvou infarktech (vždyť říkám, srdcař) svého Quijota nakonec přeci jen dokončil, byť se o práva na něj doposud soudí s producenty. Špatná zpráva je, že to za to čekání nakonec nestálo. A už dlouho to nebyla tak velká škoda.
Ještě prvních pár desítek minut je velice slibných. Rozehrává se v nich příběh marnivého režiséra reklam Tobyho (Adam Driver), který zrovna kvůli nadějné zakázce natáčí ve Španělsku a při projíždění malými vesničkami vzpomíná na to, jak před pár lety coby student filmařiny hledal mezi místními obyvateli herecké talenty a natáčel s nimi film o Donu Quijotovi. Pak náhodou narazí na starého muže, jehož tehdy obsadil do svého snímku do role Dona Quijota, a uvědomí si, co tím způsobil.
Onen muž (Jonathan Pryce) je totiž od té doby přesvědčený o tom, že je doopravdy skutečným Donem Quijotem, čemuž přizpůsobil celý svůj život, slovník i vnímání okolního světa. Poblouzněný stařec pak Tobyho donutí plnit proti své vůli úlohu Quijotova pobočníka Sancha Panzy a oba muži se propadnou do víru bláznivých dobrodružství, jimž začne i Tobyho mysl nakonec postupně podléhat.
Od tohoto okamžiku se však celý film bohužel rozpadá do rozbředlého spletence promarněných šancí, do zmateného kolotoče donquijotských motivů naskládaných přes sebe bez ladu a skladu, jež lze za úspěšné završení čtvrt století připravovaného projektu považovat jen stěží. Gilliam sice úžasně hravě stylizuje hlavního hrdinu do jakési alternativní verze sebe sama – režiséra prokletého vlastními kreativními touhami a nároky, který pozvolna přichází o rozum a sám se stává Donem Quijotem, marně bojujícím proti větrným mlýnům – ale přitom není schopen obalit tuhle metaforu koherentním příběhem a dát svým bezesporu originálním, extravagantním a barvitým vizím nějaký nosný základ.
Všechno se tu děje bez jakékoli kauzality či jasného směřování k něčemu, dialogy mají jen málokdy tah a výsledkem je dadaisticko-surrealistický blázinec, v němž z nějakého důvodu hrají roli i muslimští imigranti a ruská vodka. Tradičně dobrý Adam Driver s roztomile rozverným Jonathanem Prycem to zachraňují jen tehdy, když se po nich nechce groteskové padání a křepčení. A právě tohle se po nich kupodivu chce až povážlivě často.Kromě úvodní půlhodiny jsou nejlepší ty pasáže, v nichž probleskují ozvěny materiálu natočeného před těmi osmnácti lety (které byly k vidění i ve Ztracen v La Mancha, když v nich ještě vystupovali v původním obsazení Johnny Depp a Jean Rochefort – třeba scéna se třemi obry), a potěší i různé meta-vtípky odkazující na dokument samotný a tehdejší zruinované natáčení (Japonci na place, svádění problémů na zásah vyšší moci). Všechno ostatní je ale jen rozvleklou změtí vizuálních nápadů seskládaných do nefunkčního patvaru s chybějící kostrou, které nedávají valný smysl ani samostatně, natož pak pohromadě, a to ani s přihlédnutím k faktu, že velkou část z nich ve skutečnosti tvoří různé sny a halucinace.
Tolik let nadějí a odměnou je nepřehledně vyprávěný a na obě nohy kulhající příběh plný špatně napsaných postav, nedomyšlených motivů a děravých vedlejších dějových linií. Ústřední téma s proměnou hlavního hrdiny a jeho odyseou po boku bláznivého kmeta je sice výborná a mnohé Gilliamovy vizuální kreace jsou vskutku nápadité a na pohled atraktivní, samy o sobě ale celý film neutáhnou.Terry Gilliam býval obětí okolností, jeho film je nyní obětí jeho vlastní bezbřehé a ze řetězu utržené kreativity. Kdo že je ten muž, který zabil Dona Quijota? Bohužel ten samý, co ho i stvořil. Věčná škoda, že to natáčení Gilliamovi nevyšlo hned napoprvé.
[Recenze původně vyšla na filmovém blogu FilmSpot.cz.]
