Píše se rok 2045 a většina lidstva přežívá ve slumech z prefabrikovaných obytných jednotek. Aby unikli z neradostné reality svých životů, připojují se lidé do světa virtuální reality nazývaného OASIS, kde mohou žít svůj anonymní druhý život v libovolném avatarovi, pracovat, vzdělávat se a hlavně bavit. Tak jako ve spoustě her i zde je objevena dobrodružná mise na objevení tzv. easter egg (skrytého vtípku), kterou do OASIS dal sám tvůrce systému James Halliday (Mark Rylance). Jelikož je hlavní cenou vlastnictví celého světa OASIS, není divu, že o něj usilují tzv. gunteři („egg-hunters“), mezi které patří Wade „Parzival“ Watts (Tye Sheridan), Samantha „Art3mis“ Cook (Olivia Cooke) nebo Wadeův nejlepší přítel Aech (Lena Waithe). Kromě nich však po vlastnictví OASIS pase i firma Innovative Online Industries, výrobce technologií pro VR a obzvláště její výkonný ředitel Nolan Sorrento (Ben Mendelsohn). Netřeba chodit kolem horké kaše, film Ready Player One: Hra začíná je naprosto výjimečný snímek, kterému k dokonalosti mnoho nechybí. Když jsem na začátku článku psal o derivátech již viděného, pak samozřejmě je efekt „povědomosti“ přítomný i zde, nicméně film vás nezvládne nudit ani na okamžik. Samozřejmě velmi výsledek ovlivní předpoklad, že máte velký (pop)kulturní rozhled, zvláště přehled o filmech a videohrách (sahajícím až do 80. let minulého století). Dokonce se dá říct, že se vám tento film bude líbit o to víc, čím větším „geekem“ jste. Kromě toho však film obsahuje i velmi krásné budování světa a v neposlední řadě i „laskavou“ Spielbergovu režii, která na filmu potěší snad úplně každého. A skutečně, mladé téma fiktivních virtuálních světů velmi kontrastuje s jiným nedávným Spielbergovým filmem Akta Pentagon: Skrytá válka. V porovnání s takovýmto „těžkým“ filmem se Ready Player One může jevit dokonce jen jako jakási legrácka a „bokovka“, opak je však pravdou a za filmem je vidět pořádný kus poctivé práce. Zajisté by se dalo snímku i mnohé vytknout, avšak jde pouze o hnidopišské maličkosti (tak například otázka pohybu ve virtuálním světě jako reakce na pohyb ve světě skutečném). Pokud jde o casting, pak jsou hlavní role obsazeny více než úspěšně a Tye Sheridan ve své „neavatarové“ podobě dokazuje, že celovečerní film utáhne. Zdatně mu sekundují i další „gunteři“, na nichž však břímě velkých očekávání nespočívá, a proto mohou pouze překvapit. Ben Mendelsohn si zde po Rogue One: Star Wars Story střihl dalšího hlavního záporáka v podobě bezohledného manažera. Vyloženou třešničkou na dortu jsou pak menší role Marka Rylance a Simona Pegga. Vizuální zpracování filmu je jednoduše úchvatné. Kamera Janusze Kamińského je příjemně „old school“ ale není jí cizí ani snímání rychlé akce. Vizuální efekty jsou taktéž provedeny na výbornou. Od všelijakých futuristických grafických počítačových rozhraní až po nejrůznější vzhled avatarů a virtuálních prostředí. V souvislosti s nimi je zhola nemožné úplně vše pochytit na první podívání. Ostatně bylo by to s podivem, protože na vizuální stránce se podílela společnost Industrial Light & Magic a řada věcí jako by měla punc vizuální dokonalosti typické pro ságu Star Wars. Pokud jde o hudbu k filmu, tak zde se díky částečnému překrytí produkcí s filmem Akta Pentagon: Skrytá válka nemohl angažovat Spielbergův „dvorní skladatel“ John Williams. To však vůbec nevadí, neboť film dostal do vínku soundtrack někoho (vzhledem k tématu a zaměření) mnohem vhodnějšího, jímž je Alan Silvestri. Závěrečné zhodnocení je pro mě osobně velice jednoduché, protože sám patřím do primární cílové skupiny filmu. Film se mi líbil poprvé a už nyní vím, že na něj chci jít minimálně ještě jednou. Pokud tedy nejste až tak velkým fanouškem filmů či her, nezbývá než si začít strhávat procenta v poměrné míře, kdy se sice na film stále dobře dívá, ale nemá už rozměr toho téměř osobního sepětí, že na vás neustále někdo pomrkává. Všichni geekové a fanoušci neotřelých sci-fi světů mají k tomuto filmu cestu jako na dlani a návštěva kina je pro ně naprostou nutností