Ruská primabalerína Dominika (Jennifer Lawrence) musí po nečekaném úrazu předčasně ukončit taneční kariéru, což dost finančně ohrozí ji i její nemocnou matku, o kterou se stará. Přes svého strýce (Matthias Schoenaerts) se neochotně dostane k práci pro ruskou tajnou špionážní službu a nakonec jí nezbyde než projít nekompromisním výcvikovým střediskem, kde se dost tvrdě a sadisticky školí „volavky“, tajní agenti specializovaní na rychlé psychologické odhadnutí protivníka a následnou sexuální manipulaci (přeloženo – když je v rámci mise potřeba někoho profesionálně sbalit a vyspat se s ním za účelem navázání důvěrného kontaktu, tak to je práce pro volavku). Poté je Dominika nasazena na důstojníka CIA Nathaniela (Joel Edgerton), aby z něj vymámila identitu ruského agenta, který donáší Američanům.Jestli Rudá volavka něco není, tak to není film určený pro diváky, kteří se chodí do kina nezávazně bavit. Je to drsný, krvavý, fyzický a sugestivní špionský thriller, v němž kromě jedné krátké rvačky není nic, co by se dalo označit za akční scénu, dokonce ani jediná honička nebo přestřelka. Brutální násilí není zábavně stylizované, nýbrž naturalistické a nepříjemné (z praktik ruského mučení bolestně mrazí) a humor či nadhled tu vyloženě nemají místo. Jennifer Lawrence se v několika scénách odvážně obnaží, což sice může znít atraktivně, leč v důsledku kontextu těch scén a stylu jejich natočení je její nahota zbavena veškeré vzrušující smyslnosti a divák si při jejich sledování připadá spíš nepohodlně a nepatřičně.
Z nedávné doby se nabízí srovnání s tematicky příbuzným thrillerem Atomic Blonde: Bez lítosti, který s Rudou volavkou sdílí nejen charismatickou hlavní hrdinku, ale i mnohé motivy a dějové prvky. I ten lze však i přes snahu o poněkud realističtější pojetí špionážního filmu (v kontrastu třeba s bondovkami nebo sérií Mission: Impossible) pořád vnímat spíš jako povrchní zábavu určenou pro publikum špinavých akčňáků, zatímco Rudá volavka je mnohem tíživější a depresivnější (a opravdu není ani trochu akční) a svým pojetím má blíž ke Cronenbergovým Dějinám násilí a Východním příslibům. Na rozdíl od nich však disponuje méně suverénní režií a mnohem hůře uchopeným dějem.Režisér Francis Lawrence (Constantine, poslední tři díly Hunger Games) natočil svůj dějově nejspletitější film jako adaptaci stejnojmenné knižní předlohy spisovatele Jasona Matthewse, bývalého zaměstnance CIA – což ovšem neznamená, že film díky tomu působí plně věrohodně. Reálie tajných služeb a úlisně tajnůstkářské vystupování jejich agentů je vykresleno působivě, s řadou pozoruhodných drobností (šifrovaná komunikace po telefonu), to samé platí o praktikách výcvikového střediska volavek. Zůstává tu však problém s uvěřitelností toho, jak rychle se bývalá baletka přerodí v profesionální a dokonale sebejistou agentku schopnou mazaně manipulovat i s ostřílenými nadřízenými a hrát to na několik stran najednou, a to přesto, že je tomuto přerodu věnována hodinová expozice (z celkem dvou a čtvrt hodinového filmu) a že Jennifer Lawrence zvládá uhrát tuto roli zcela přirozeně levou zadní. A další problém je v ději a stylu vyprávění.
Druhá polovina snímku je totiž založená na tom, že Nathaniel hned z kraje odhalí Dominičinu skutečnou identitu a povolání a oba spolu nadále komunikují s vyloženými kartami, přičemž až do konce filmu není jasné, jestli Dominika jen svérázně plní zadaný úkol, nebo tak činí v zájmu nějaké vlastní agendy, a její skutečné motivace se divák dozví opravdu až k závěru. Do té doby je tudíž místy záhadou, proč dělá to, co dělá, a hlavně když jsou její motivace konečně odhaleny, tak se chování i jednání mnoha postav zpětně ukáže jako poněkud naivní a hloupé. Nejen v případě Nathaniela a Dominičina strýce, ale i samotné Dominiky, u níž lze jen stěží uvěřit tomu, že jí nejisté dosažení jejího cíle stálo za všechno to mučení a riskování života.
Druhá polovina snímku je totiž založená na tom, že Nathaniel hned z kraje odhalí Dominičinu skutečnou identitu a povolání a oba spolu nadále komunikují s vyloženými kartami, přičemž až do konce filmu není jasné, jestli Dominika jen svérázně plní zadaný úkol, nebo tak činí v zájmu nějaké vlastní agendy, a její skutečné motivace se divák dozví opravdu až k závěru. Do té doby je tudíž místy záhadou, proč dělá to, co dělá, a hlavně když jsou její motivace konečně odhaleny, tak se chování i jednání mnoha postav zpětně ukáže jako poněkud naivní a hloupé. Nejen v případě Nathaniela a Dominičina strýce, ale i samotné Dominiky, u níž lze jen stěží uvěřit tomu, že jí nejisté dosažení jejího cíle stálo za všechno to mučení a riskování života.Z Rudé volavky jsou znát ambice o natočení brutálně syrového filmu z krutého světa mezinárodní špionáže, který upřednostňuje temnou psychologickou realističnost před stylizovanou akční zábavou, leč jeho děj tomuto záměru úplně neodpovídá, protože při své spletitosti není napsaný dostatečně sofistikovaně a propracovaně na to, aby působil věrohodně. Výsledný dojem z filmu je z hlediska diváckého zážitku přesto silně intenzivní, a to zejména díky hereckým výkonům, hutné atmosféře a několika drásavým scénám zažírajícím se hluboko pod kůži.
[Recenze původně vyšla na filmovém blogu FilmSpot.cz.]
