Režiséra a scenáristu Alexandera Paynea u nás asi jen málokdo považuje za jakkoli výjimečného tvůrce, přesto byly jeho poslední tři filmy (Bokovka, Děti moje a Nebraska), byť poměrně všední a nevýrazné, nominovány na Oscary přinejmenším v kategoriích Nejlepší film a Nejlepší režie, nemluvě o Zlatých Glóbech. V zámoří totiž Alexander Payne platí za miláčka tamní kritiky a intelektuální obce, která zjevně není odkojená nezávislými filmy z bohaté nabídky evropské kinematografie a Payneovy netradičně (ne)hollywoodské, nežánrové a nezvykle obyčejné filmy pro ni znamenají naprosté zjevení. Jeho nová sci-fi skoro-komedie Zmenšování už takový úspěch nesklízí, nicméně pro našince žádný velký výkyv v Payneově kinematografii nepředstavuje (kromě toho, že je v ní o poznání více triků).Námět přitom zní více než slibně – norští vědci vynaleznou přístroj na zmenšování organické hmoty a přijdou s nápadem zmenšovat v něm lidi. Člověk vysoký deset centimetrů má totiž minimální spotřebu a produkuje minimum odpadu, takže nechat se zmenšit je nejefektivnější environmentální rozhodnutí, jaké můžete pro záchranu planety učinit. Na to ale lidé kašlou a nechávají se zmenšovat proto, že se z nich pak automaticky stávají boháči – když totiž prodáte veškerý svůj majetek (který by vám stejně byl k ničemu), tak po procesu zmenšování se jeho hodnota díky maximálnímu snížení vašich nákladů na živobytí zestonásobí. A přesně tohle zláká manžele Paula a Audrey (Matt Damon a Kristen Wiig), kteří se touží přestěhovat, leč nemají na to dost peněz, a v možnosti nechat se zmenšit najdou pohodlné a příznivé řešení. Paul projde zmenšovacím procesem, ale až po jeho skončení se dozví, že jeho žena na poslední chvíli ucukla a zmenšit se nechat nehodlá. Následuje rozvod…
Pozoruhodné je, že film se odehrává ve fantaskním světě, v němž vznikají po celé planetě malinkaté vesnické a městské kolonie plné zmenšených lidí, o čemž by klidně mohl vzniknout mnohadílný seriál nebo série fiktivních dokumentů, nicméně fungováním tohoto světa se snímek zabývá jen pramálo. To, jak se musela společnost a všechny její systémové zákonitosti po nástupu zmenšovací technologie od základu změnit (film se odehrává v době, kdy tato technologie existuje již řadu let), totiž Alexandera Paynea a jeho oblíbeného scenáristu Jima Taylora zjevně vůbec nezajímalo, takže nabídli jen pár střípků a náznaků (šmelináři s luxusním zbožím, zmenšení političtí uprchlíci cestující v krabicích od elektroniky…) a podstatně více se rozhodli věnovat humanistickému a environmentálnímu sdělení filmu.To, co se tvůrci snaží svým filmem říkat, nicméně říkají velice průhledně, a poselství spočívající v tom, že lidé by se měli chovat ekologičtěji a šetrněji, se snaží divákům vecpat do hlavy až příliš násilně. Postupem času se navíc začne ukazovat, že film neobsahuje kromě tohoto poselství nic moc dalšího, o čem by mohl vyprávět, což představuje při délce dvou a čtvrt hodin nezanedbatelný problém. Po Paulově rozvodu (kdy postava Audrey nenávratně mizí z děje) se totiž příběh rozpíjí a již nikdy nenabyde pevných tvarů. Paul se sice seznámí s excentrickými sousedy (Christoph Waltz a Udo Kier) a s jednonohou a lámanou angličtinou hovořící vietnamskou aktivistkou/ uklízečkou/ pečovatelkou (Hong Chau), ale jejich společné počínání, včetně podivného výletu do Norska v závěrečné části filmu, je příběhově značně rozplizlé a sloužící jen k účelům apelativním – že divák by měl být spokojený s vlastní průměrností, radovat se z maličkostí a starat se o ty, kteří jsou na tom hůře než on sám.
Moc tomu nedodává ani Matt Damon, limitovaný naprostou obyčejností svého hlavního hrdiny – Paul je totiž tuctový americký maloměšťácký ňouma, na němž není zajímavého vůbec nic – a vedle něhož i šklebící se Christoph Waltz působí jako barvitá postava, výrazně oživující druhou půlku filmu. Jediné, co funguje bezešvě a dostatečně atraktivně, je používání triků a miniatur, ale to snímek samo o sobě nemá šanci utáhnout. Samotné zmenšování pak ve filmu nakonec z významového hlediska takřka nehraje roli.Zmenšování láká diváky na komediální nahlédnutí do pozoruhodného světa alternativního životního stylu, ale místo toho přichází s doslovnou moralistickou sociální satirou, na níž se sice místy dívá moc hezky, ale jindy působí až iritujícím dojmem. Ať už svými postavami, dobrovolným zahazováním námětu s mimořádně slibným potenciálem, nedostatečnou nápaditostí nebo přílišnou polopatičností.
[Recenze původně vyšla na filmovém blogu FilmSpot.cz.]
