Základ příběhu tvoří na první pohled vzorná americká rodinka, žijící v 50. letech minulého století ve fiktivním maloměstě Suburbiconu, kde je život poklidný a bezstarostný a všichni tu jsou šťastní. Zdánlivá idylka tatínka (
), jejich synka a maminčiny sestry-dvojčete (taky Julianne Moore) je však jedné noci narušena, když v jejich domě zničehonic dojde k loupežnému přepadení, během něhož dvojice kriminálníků zabije maminku.
Od začátku filmu je hlavním hrdinou postava otce, představujícího z dnešního pohledu již typickou coenovskou figurku – věčného smolaře z řad obyčejného lidu, odhodlaného k realizaci velkých plánů, které se mu však přičiněním vlastní idiocie, idiocie lidí v jeho okolí a dalších nepříznivých vnějších vlivů postupně sesypou v jedné velké zpackané řetězové reakci. Postupem času se ale víc a víc začne sunout do popředí další výrazná postava, která dokonce tatínka z jeho pozice hlavního hrdiny sesadí, a to jeho zhruba jedenáctiletý syn, který začne tušit, že před ním tatínek tají nějaké nekalé tajemství, a přestane mu důvěřovat. Film přitom ale vypráví některé části děje i z perspektiv jiných vedlejších postav.
O většinu potenciální zajímavosti a originality obírá snímek ta skutečnost, že bratři Coenovi natočili od konce osmdesátých let už i
Millerovu křižovatku,
Fargo,
Big Lebowskiho a přes desítku dalších filmů, vedle nichž se
Suburbicon: Temné předměstí jeví již dost zaprášeně, a to včetně ošoupaného poselství, že malebná městečka mohou být shnilá zevnitř, i když třeba na pohled budí zdání přívětivosti.
Kdo už toho viděl od Coenů víc, toho v
Suburbiconu vyloženě překvapí máloco, a spíš jej bude považovat za „tuctovou“ coenovskou historku, v níž se kupodivu kromě větší příběhové invence ztrácí i Clooneyho režie. Tomuto herci a filmaři se rozhodně nedá upřít řemeslná zkušenost, díky níž film výtečně drží pohromadě, málokdy ztrácí tempo a z humorných či napínavých scén se vytěžilo, co se jen dalo, ale svůj osobitý styl jako by George Clooney pořád hledal. Na
Dobrou noc a hodně štěstí Suburbicon rozhodně nemá, zas je ale o dost lepší než jeho předchozí film, velmi rozporuplní
Památkáři.
Největší změna, jíž se Clooney s Heslovem na scénáři dopustili, je promísení původní hlavní zápletky s vedlejší příběhovou odbočkou, v níž se do města přistěhuje první černošská rodina (do té doby tam žili jenom běloši, z nichž mnozí se přistěhovali právě proto, že Suburbicon byl inzerován jako „bílé město“), což způsobí zpočátku znepokojené údivy sousedů, následně vystřídané davovými nepokoji, nenávistnými demonstracemi a nakonec i vyhrocenými rasistickými útoky, u nichž musí zasahovat policie.
Problém je v tom, že tahle nově přidaná linie nejenže s hlavní zápletkou příliš nesouvisí, ale navíc se k ní vlastně ani nehodí – je totiž zcela seriózní, zatímco zbytek filmu je naopak humorně nadsazený a plný absurdního až černého humoru. Důvod její existence zřejmě spočívá ve snaze začlenit do filmu nějaký společenský komentář s hlubokým morálním poselstvím, avšak je to poselství stejně vyčpělé jako zbytek filmu. Nic nového, co bychom nevyčetli už z mnoha a mnoha jiných filmů předtím, se jím vlastně neříká.
To, co bylo originální před třiceti lety, už dnes působí po několikerém opakování nutně jako vybledlá recyklace, byť je potřeba říct, že většina osvědčených motivů z filmů bratří Coenů i tady pořád funguje nadprůměrně dobře. Což je i důvod, proč lze Suburbicon: Temné předměstí doporučit jako zábavnou jednohubku, především těm, kterým nebude vadit, že film se v podstatě jen veze v kolejích ohrané dějové a tematické šablony.