Letošní Projekt 100 totálně změnil koncepci a jeho dramaturgové se rozhodli, že budou každý rok představovat několik zásadních filmů jednoho žánru. Začali se sci-fi a do minipřehlídky se dostal i snímek z roku 1985 Brazil, který není úplně čistým zástupcem populárního žánru, přesto v něm své místo má a postupem času se stal kultovním a uznávaným dílem, které s přibývajícími roky zraje.

Jeho režisérem a jedním ze scenáristů je člen legendární humoristické skupiny Monty Python Terry Gilliam, který nechvalně proslul jako jeden z vůbec největších hollywoodských smolařů a snad žádný jeho film nevznikl bez zásadních problémů a v pohodové atmosféře, čehož důkazem je i Brazil. Ten byl jeho třetím samostatným režijním počinem a zcela definoval to, co mu v pozdějších letech bude vlastní, i to, proč bude patřit k těm nejosobitějším filmařům druhé poloviny dvacátého století.

První verzi scénáře začal sepisovat se spisovatelem a novinářem Charlesem Alversonem, kterému sice zaplatil, jenže z titulků ho vystřihl a po skoro dvacet let tvrdil, že jeho přínos do scénáře byl naprosto minimální. Když ale byla později ona první verze uveřejněna jakožto součást Alversonových dokumentů, slavný tvůrce s nechutí svůj názor změnil. Logicky ale už bylo příliš pozdě, aby se do titulků vrátil, případně aby si zapsal do životopisu neproměněnou oscarovou nominaci. Konečná verze je nicméně dílem režiséra, Toma Stopparda a Charlese McKeowna.

Snímek se úplně původně měl jmenovat 1984 1/2, což odkazovalo jednak na slavný román George Orwella, k němuž bývá přirovnáván úplně nejvíc a jednak také na režiséra Federica Felliniho, jehož dost často uvádí Gilliam jakožto největší zdroj své vizuální inspriace. V průběhu natáčení pak snímek změnil název ještě několikrát, aby skončil u finálního jednoslovného, který je poctou relativně slavné symfonii portugalského skladatele Aryho Barrosa, v originále nazvanou Aquarela do Brasil, v anglosaských zemích pak známou právě jen jako Brazil. Celý soundtrack navíc tuto melodii variuje, takže je ve filmu slyšet skoro pořád.

V Gilliamově filmografii má film vskutku důležitý význam, protože on sám ho uvádí jako prostřední část tzv. Trilogie imaginace, kterou ještě tvoří Zloději času a Dobrodružství barona Prášila (všechny filmy mají společné to, že hlavní hrdinové těžkostem života unikají pomocí bujných představ, v nichž mohou být, kým chtějí), v roce 2013 navíc prohlásil, že je také prvním příspěvkem dystopické satirické trilogie, kterou dokončily snímky 12 opic a The Zero Theorem.

I sám tvůrce se nijak netajil tím, že Brazil je silně inspirován románem 1984 George Orwella, zároveň ale přiznal, že ho nikdy celý nečetl a na rozdíl od něj je psán z pohledu tehdejší současnosti a do budoucnosti moc nehledí, těžko odhadovat, jak moc hrálo význam i to, že film vznikl v roce 1985, tedy jen rok poté, kdy se odehrává onen román. Jestliže ten měl vliv na nepříliš veselý a paranoidní příběh o ušlápnutém úředníčkovi, jenž žije ve společnosti, kde je vše pod dohledem a vládne v něm absolutní a nesmyslná byrokracie, temná, depresivní a bezvýchodná atmosféra a celkový osud jedince semletého společností jako by vypadly ze stránek knih Franze Kafky, jenž bývá v souvislosti s filmem také hojně připomínán.

Ruku v ruce s příběhem jde i vizuální stránka, která dělá z filmu počin nadčasový a stále aktuální. Bývalý montypython tu dokázal spojit několik vlivů v natolik fascinující celek, že je to dodnes unikátní. Lze tu najít prvky německého expresionismu (zejména Fritze Langa), noirových filmů ze čtyřicátých let, sovětských velkofilmů typu Křižník Potěmkin a částečně také komiksové kultury, jde o jeden z prvních filmů, o němž se dá mluvit jako o zástupci retro futurismu. Asi nejvýstižněji vše shrnul James Berardinelli, který napsal, že "nějak takto by vypadala osmdesátá léta pohledem filmaře ze čtyřicátých let." Vše je ještě umocněno používáním širokých objektivů a nakloněných úhlů kamer.

Pro úspěch filmu bylo důležité i obsazení, v němž hlavní roli získal do té doby nepříliš známý britský herec Jonathan Pryce a zvládl ji naprosto dokonale, největší hvězdou byl ovšem Robert De Niro, který původně cílil na úlohu Jacka Linta, tu ale režisér slíbil svému kolegovi z "Pythonů" a kamarádovi Michaelu Palinovi, jelikož ale držitel dvou Oscarů chtěl ve filmu hrát za každou cenu (dokonce i zadarmo), získal nakonec roli Harryho Tuttlea, jež byla podstatně menší a stala se asi tou nejbizarnější v jeho kariéře.

Přítomnost takové persony na place se zpočátku všem zamlouvala, jenže její puntičkářství a touha po dokonalosti nakonec všechny otrávila a natáčení bylo poznamenáno jejími spory s režisérem, neboť zatímco ostatním stačily dvě až tři opakování jedné scény, de Niro trval až na třiceti klapkách. Navzdory všemu si ale prý natáčení užil a rád by s autorem pracoval znovu. V dalších rolích se pak objevili Ian Holm, Bob Hoskins, Ian Richardson, Peter Vaughan nebo Kim Greist, s jejímž výkonem byl ale Gilliam natolik nespokojen, že většinu jejích scén vystříhal.

Samotné natáčení sice neprovázely takové markantní problémy jako u jiných režisérových filmů, nicméně i tak bylo dost náročné a Gilliam dokonce na týden totálně ztratil cit v obou nohách. Přes všechny obtíže ho ale dovedl ke šťastnému konci a těšil se na uvedení v kinech, jenže netušil, že ty největší potíže jsou před ním a čeká ho holý boj o záchranu jeho díla v podobě, jakou on sám zamýšlí.

Brazil totiž končí dost temně, což se vůbec nelíbilo americkým producentům, kteří měli film do kin distribuovat. Zatímco tedy v Evropě běžel film o délce 142 minut, v USA studio Universal najalo bez vědomí autora tým střihačů, kteří filmu měli dodat diváčtěji vlídnější a optimističtější závěr. Situace došla tak daleko, že když se Universal neměl k tomu pustit film do kin, zaplatil si Gilliam celostránkové inzeráty v několika periodikách, kde žádal producenty o uvedení filmu v původní podobě.

Režisér tak byl nucen pořádat "pirátské" projekce svého počinu na filmových školách a projekcích pro kritiky, jejich losangeleská asociace ho nakonec ocenila cenou za film roku. Až toto byl impuls pro hlavouny studia, aby v širší distribuci uvedli snímek, který má nakonec v zámořské verzi 131 minut, dohlížel na ni ale sám tvůrce, přesto se za tu správnou verzi považuje ta delší, kterou uvádí i letošní Projekt 100.

Jakýmsi zadostiučiněním pak mohlo být pro samotného tvůrce nadšené kritické přijetí snímku a nominace na dva Oscary za původní scénář a výpravu. Diváci se k filmu až tak spokojeně nestavěli a film byl prodělečný, protože při rozpočtu patnácti milionů dolarů vydělal necelých deset, dnes ale patří k největším klasikám svého žánru a svou nadčasovostí a aktuálností stále fascinuje. Nenechte si proto ujít možnost vidět ho znovu na velkém plátně.

Oficiální trailer filmu Brazil / Brazil