ZLÍN FILM FESTIVAL byl ještě před lety znám jako Mezinárodní filmový festival pro děti a mládež, což je označení, které dávalo jasně najevo, koho chce akce oslovit především. Změna názvu souvisí s řadou různých faktorů (proměna statusu festivalu, propagace města a kraje, od toho odvislé dotace atd.), ale navenek komunikuje rozšíření cílové skupiny a vykrystalizování do podoby při nejmenším regionálně zásadní události. Ačkoliv umělecká ředitelka v rámci jedné předfestivalové promo akce tvrdila, že letos se při výběru titulů myslelo hlavně na děti a mládež, přímá divácká zkušenost autora článku s tím moc nekoresponduje. Člověk by neočekával snímky, v nichž: děti zabíjí dospělé či jiné děti (např. zdařilá izraelská Krajina ztraceného dětství o dopadu válečného konfliktu na svět dětí); častým řešením problémů se ukazuje být (sebe)vražda; mezi tématy nechybí znásilnění a následná sekundární viktimizace (např. Nvotové celovečerní fikční debut Špína penetrující žánr rape and revenge sociálním dramatem o špatně nastavené společnosti); pedofilie (nezvyklé coming of age a coming out drama Motýlí polibky, které se v klimaxu bohužel nevyvarovává stereotypní reprezentaci pedofilie jako hrozby); dětská prostituce (Bez dechu amatérsky aktualizující tvorbu filipínského auteura Lina Brocky); mládežnická kriminalita v bezvýchodném prostředí (v druhé polovině dementně zžánrovělá moralita Dost!, na žánrové konvence až příliš se spoléhající, z důvodu množství protagonistů z hlediska vyprávění rozpadlí Sígři, irská komedie stavící na zápletce ala idiot plot Břídilové, sociální drama o dospívání Kecky beroucí si to dobré - dělení do kapitol, noření se do mysli postav, Maharshela Ali jako mentor - z Moonlight)...
Výsledný dojem může být dán určitým zkreslením (omezený počet nakoukaných titulů - nepočítaje dříve viděné to dává něco kolem třicítky, zaměření se na určité sekce typu Noční horizonty a Soutěž celovečerních hraných filmů či Dny švédské kinematografie), ale to je v argumentaci vedlejší. Hlavní je, že z poněkud omezujícího "pro děti a mládež" se stává "film festival", ve kterém si každý může najít to své. Například velmi dobré (Kong: Ostrov lebek) až výborné (Logan) blockbustery spolu s urážlivým tuzemským pokusem o žánrovku (Všechno nebo nic má vedle gramatické chyby v názvu i zábavné znásilnění a karikaturu gaye jako evergreen tuzemské produkce) v letním kině pro oprávněně frustrovaný proletariát, ambiciózní žánrovky či artové tituly v multiplexu pro oprávněněji frustrovaný prekariát.
Navzdory této tematické a divácké otevřenosti stále převládá starší problém s výběrem queer titulů, které často zaujímají to, co jsem si pro sebe pracovně označil jako "hetero gaze": heterosexuální perspektiva (např. vyprávění z hlediska většinového protagonisty, případně tvůrce mezi tu většinu spadající), jejímž následkem je stereotypní vyobrazení menšiny. Celovečerní prvotina Craiga Borehama Ve stínu viny pojednávala stejně jako jeden z jeho předchozích kraťasů Love Bite o coming outu, ale méně nápaditě, protože hru se žánrovými konvencemi nahradila stigmatizujícím obrazem hledajícího se mladíka, jehož na roli přestárlý herecký představitel nedokázal unést zbytečně velkou spoustu témat a motivů. Sportovnímu dramatu o přihlášeni se k homosexualitě 1:54 nepomohlo ani to, že mělo Antoina Olieviera Pilona známého z klipu College Boy od Indochine. Videoklip režírovaný Xavierem Dolanem je totiž lepší, díky expresivním stylistickým postupům působivější a méně stereotypnější alternativou ke zmíněnému snímku, který závažné téma homofobní šikany zneužívá jako pouhý posuvník v žánrovém vyprávění, přejímá pohled pokryteckého okolí a gaye urážlivým způsobem vyobrazuje jako oběť i jako společenskou hrozbu.
Člověk je pak vyloženě rád za žánrově (road-movie), vypravěčsky (cesta tam a zpět s několika subjektivními vizemi) i stylisticky (černobílá namísto barvy) nejkonvenčnější film Podivíni kanadského experimentátora Bruce McDonalda, protože jeho vyznění je "všichni jsme svým způsobem podivíni (queer)". Dvojice Kamenné srdce a Tanec pro ďábla se dokázala vykoupit díky tomu, že je esteticky pozoruhodná (poetickými detaily v prvním, autenticitou v druhém případě), i když je hlavním hrdinou heterosexuál, jehož pohled je dominantní, případně se pracuje s démonizujícím klišé vztahu starého muže s nezkušeným mladíkem.
Krom tohoto přetrvávajícího problematického aspektu však filmovému programu prospělo snížení počtu vybraných titulů a jejich častější opakování. Dlouhodobá dramaturgická potíž se sekcí věnované národní kinematografii byla letos šťastně vyřešena tak, že část přehlídky zasvěcené švédské tvorbě byla zaměřena na adaptace "výroční" Astrid Lindgrenové, část neutříděného výběru toho nejlepšího a nejdostupnějšího z posledních několika dekád. Namísto toho, aby byla v úplnosti představována filmografie výrazných osobností, byly od takových uvedeny výhradně ty snímky, které jsou určeny pro dětské či mládežnické publikum a které navíc nejsou příliš známé či alespoň snadno dostupné (Můj život jako pes ze švédského období Lasse Hallströma, Ten musí jít z kola ven Jana Troella, debut Roye Anderssona Švédská lovestory). Případně ty, k nimž je delegace, která zvyšuje atraktivitu i profláklých děl (rodinné drama Fanny a Alexander doprovázel syn Ingmara Bergmana Daniel, od kterého bylo taktéž uvedeno několik jeho režijních počinů).
Výsledný dojem může být dán určitým zkreslením (omezený počet nakoukaných titulů - nepočítaje dříve viděné to dává něco kolem třicítky, zaměření se na určité sekce typu Noční horizonty a Soutěž celovečerních hraných filmů či Dny švédské kinematografie), ale to je v argumentaci vedlejší. Hlavní je, že z poněkud omezujícího "pro děti a mládež" se stává "film festival", ve kterém si každý může najít to své. Například velmi dobré (Kong: Ostrov lebek) až výborné (Logan) blockbustery spolu s urážlivým tuzemským pokusem o žánrovku (Všechno nebo nic má vedle gramatické chyby v názvu i zábavné znásilnění a karikaturu gaye jako evergreen tuzemské produkce) v letním kině pro oprávněně frustrovaný proletariát, ambiciózní žánrovky či artové tituly v multiplexu pro oprávněněji frustrovaný prekariát.Navzdory této tematické a divácké otevřenosti stále převládá starší problém s výběrem queer titulů, které často zaujímají to, co jsem si pro sebe pracovně označil jako "hetero gaze": heterosexuální perspektiva (např. vyprávění z hlediska většinového protagonisty, případně tvůrce mezi tu většinu spadající), jejímž následkem je stereotypní vyobrazení menšiny. Celovečerní prvotina Craiga Borehama Ve stínu viny pojednávala stejně jako jeden z jeho předchozích kraťasů Love Bite o coming outu, ale méně nápaditě, protože hru se žánrovými konvencemi nahradila stigmatizujícím obrazem hledajícího se mladíka, jehož na roli přestárlý herecký představitel nedokázal unést zbytečně velkou spoustu témat a motivů. Sportovnímu dramatu o přihlášeni se k homosexualitě 1:54 nepomohlo ani to, že mělo Antoina Olieviera Pilona známého z klipu College Boy od Indochine. Videoklip režírovaný Xavierem Dolanem je totiž lepší, díky expresivním stylistickým postupům působivější a méně stereotypnější alternativou ke zmíněnému snímku, který závažné téma homofobní šikany zneužívá jako pouhý posuvník v žánrovém vyprávění, přejímá pohled pokryteckého okolí a gaye urážlivým způsobem vyobrazuje jako oběť i jako společenskou hrozbu.
Člověk je pak vyloženě rád za žánrově (road-movie), vypravěčsky (cesta tam a zpět s několika subjektivními vizemi) i stylisticky (černobílá namísto barvy) nejkonvenčnější film Podivíni kanadského experimentátora Bruce McDonalda, protože jeho vyznění je "všichni jsme svým způsobem podivíni (queer)". Dvojice Kamenné srdce a Tanec pro ďábla se dokázala vykoupit díky tomu, že je esteticky pozoruhodná (poetickými detaily v prvním, autenticitou v druhém případě), i když je hlavním hrdinou heterosexuál, jehož pohled je dominantní, případně se pracuje s démonizujícím klišé vztahu starého muže s nezkušeným mladíkem. Krom tohoto přetrvávajícího problematického aspektu však filmovému programu prospělo snížení počtu vybraných titulů a jejich častější opakování. Dlouhodobá dramaturgická potíž se sekcí věnované národní kinematografii byla letos šťastně vyřešena tak, že část přehlídky zasvěcené švédské tvorbě byla zaměřena na adaptace "výroční" Astrid Lindgrenové, část neutříděného výběru toho nejlepšího a nejdostupnějšího z posledních několika dekád. Namísto toho, aby byla v úplnosti představována filmografie výrazných osobností, byly od takových uvedeny výhradně ty snímky, které jsou určeny pro dětské či mládežnické publikum a které navíc nejsou příliš známé či alespoň snadno dostupné (Můj život jako pes ze švédského období Lasse Hallströma, Ten musí jít z kola ven Jana Troella, debut Roye Anderssona Švédská lovestory). Případně ty, k nimž je delegace, která zvyšuje atraktivitu i profláklých děl (rodinné drama Fanny a Alexander doprovázel syn Ingmara Bergmana Daniel, od kterého bylo taktéž uvedeno několik jeho režijních počinů).
Oproti předminulému ročníku až na jednu výjimku (Přeměna jakožto úplně jiný upírský film než všechny ostatní, protože vůči nim se ostentativně vymezující lavírováním mezi sociálním dramatem a upírskou žánrovkou) nedocházelo ani k přerušení projekcí kvůli technickým nedostatkům. Titulky byly až na několik königovských zavádějících překladů povětšinou přijatelné. Podobně profesionálně zvládnutý byl i doprovodný (až na nedorozumění s (ne)placením komentované prohlídky výstavy Theodora Pištěka) a především industry program, který filmovým profesionálům/profesionálkám i aspirantům/aspirantkám záslužně rozšiřoval obzory co do Filmových kanceláří či filmové výchovy.
Filmový, industry i doprovodný program odehrávající se v interiérech byl doplňován či pro některé nahrazován tím "exteriérovým", jenž byl rozprostřen po celém zlínském centru. Sympatické bylo, že oproti hraničnímu 55. ročníku nebyl závislý na "co sponzor dá a chce", ale vznikal ve spolupráci s uměleckými školami, gymnázii a různými spolky s důrazem na vzdělávací rozměr, a tak byl od dětí a mládeže pro děti, mládež i rodinu. I s ohledem na omezení vstřícnosti vůči sponzorům (a záslužné nespojení se s nejmenovaným donátorem mafiánského typu) lze pochopit kompletní zpoplatnění akcí za symbolickou cenu (dopoledních projekcí, které ale zůstaly zdarma pro školy, a letní kino, kterému ale předcházel koncert, jehož vstupenka sloužila jako "volňásek" na následnou projekci).
Soustředění mimofilmového dění do centra a toho filmového hlavně do zlínského multiplexu mělo ale za následek několik mírně negativních jevů. Festivaly obecně ztrácí genia loci, když se odehrávají převážně v multiplexu, limitované přenesení části programu na Malou scénu či do kudlovských ateliérů na tom moc nezměnilo. Zlín má ale holt to specifikum, že má slůně, nikoliv Velké kino. Nešťastné ovšem bylo rozhodutí ochudit doprovodné výstavy (Meopta, animace z Kudlova) o část stálých exponátů a přenést je do prostorů Zlatého jablka. Mezi širší lid se nejspíš nedostala informace o "zbytku výstav(y) jinde", cinefilní cílovce zase unikalo, proč část promítací techniky je v Jablku, část na UTB, z jakého důvodu jsou Pat a Mat ve druhém patře marketu a nikoliv na kudlovských ateliérech. Obě zmiňované výstavy, začínající před a pokračující i po festivalu, totiž byly původně koncipovány jako přehlídka chronologického vývoje techniky/animace. Všechno to jsou však dílčí výtky k jinak nadprůměrně povedenému ročníku, který nebyl pouze pro děti a mládež, nýbrž pro všechny, a který ze zlínského festivalu udělal i díky popularizaci zlínské tvorby formou industry prezentací, výstav a kudlovských projekcí regionálně zásadní událost. ZLÍN FILM FEST příznačně zahajoval nový dokument o Hermíně Týrlové (a NFA křtila kolekci DVD, na ateliérech byla výstava jí z části věnovaná), která se dle svých slov vždy snažila druhým i sobě vštěpovat jednu poučku: "Nedrncat se o nebesa." Snad bude mít celý tým tvořící ZLÍN FILM FEST slova Týrlové na paměti i u dalších ročníků, když se ten letošní vyvedl.
