Mezinárodní filmový festival pro děti a mládež, známý v posledních letech pod "mezinárodnějším" názvem ZLÍN FILM FEST, je přinejmenším v Evropě nejdéle trvající akcí podobného typu. O to víc zamrzí, že ho každým rokem provází tytéž zásadní nedostatky (nulová dramaturgie, upřednostňování sponzorů před publikem, ztráta atmosféry kvůli koncentrování většiny projekcí do multiplexu). Přidaly se k nim ovšem problémy nové (technického rázu, ale týkající se i úrovně některých překladů). Vzhledem k nevelkému zájmu publicistů o reflexi festivalu v předcházejících ročnících i v tomto ani příliš nepřekvapilo, že letos nebylo žádné centrum pro akreditované novináře. Samozřejmě s výjimkou těch píšících propagační festivalový deník, což o něčem svědčí.Klady přitom zůstávají. Stále jsou uváděny velmi dobré až výborné filmy, z nichž část není jinak k vidění. Jednohlasný překlad přímo do sálu je kvalitní, i když se úroveň liší dle překladatele/překladatelky. Do Zlína se sjíždějí mladí herci a herečky aspirující na hvězdný status. Hosté se účastní projekcí a je možné jim po skončení položit otázky. Doprovodný program nabízí velkou spoustu nefilmových aktivit, byť mnohdy sloužících jenom jako propagace sponzorů anebo partnerů festivalu. Industry sekce dovede oslovit odborníky (Duhová kulička), daří se jí otevírat zajímavá témata (Dítě v krizi) - a nově přilákat i dětské publikum vypsáním castingu na nový díl "básnické" série.
Bez dramaturgie, zato se spoustou filmů
Filmový festival by ale v prvé řadě měl být o filmech, což se tomu zlínskému - navzdory kvantitativnímu zastoupení titulů - daří zdaleka nejméně z důvodů dramaturgických, programových a organizačních. Sekce Pocty, která vzdávala hold tvorbě Václava Vorlíčka a Jindřicha Poláka, proběhla bez výraznějšího diváckého zájmu kvůli jejímu odsunutí do kina Čas. Přitom se nabízela možnost neomezovat se v tvorbě obou pánů na seriály a jejich snímky dát do atraktivnějších diváckých prostor, potažmo v kině Čas uvést lákavější počiny, které by přilákaly pozornost k novému projekčnímu místu.Sekce Ve stínu války a Tisíc a jedna noc zase působily zcela zbytečně, protože obsahovaly (ani ne) pět titulů každá. První se sice nedá upřít alespoň záslužnost, kdy se poukazuje na společensky důležité téma, druhá ale svou existenci nemá jak obhájit. Zprvu se zdá, že mělo jít o připomenutí nedávno do kin uvedených titulů, které reinterpretují disneyovský pohádkový kánon (Zloba - Královna černé magie, Sněhurka a lovec). Pak je ale otázkou, co tam dělá jeden starší film (Společenství vlků - proč raději nezvolit podobně koncipovaný Čarovný les?), jak se tam vzala nedisneyovská německá pohádka (Jeníček a Mařenka) a proč se mezi nimi ocitla klasická animovaná pohádka (Popelka) namísto její moderní hrané verze.
Zdaleka nejhůř ale dopadla hlavní programová sekce Dny německé kinematografie, která se vyznačovala nulovou dramaturgií, zcela nesmyslným naprogramováním filmů ze stejné podsekce proti sobě a místy velmi tristní úrovní kopie anebo překladu. Je otázkou, proč jsou voleny národní kinematografie (Německo, předloni například Itálie), které mají velmi bohatou a členitou historii, z níž jsou vybrány snímky nejspíš na základě různých žebříčků na uživatelských databázích. Je naprosto nesmyslné představovat v jednom ročníku německou kinematografii, když to vzhledem k její bohatosti (počátky, kammerspiel, německý expresionismus, žánrová meziválečná tvorba, Mladý německý film, Nový německý film, různé queer odnože, nedávné autorské tituly filmařů vyšlých ze škol, snímky divácky a kriticky úspěšné v zahraničí ad.) není možné. Bohužel právě o to se osoby zodpovědné za výběr (slovo dramaturgie opravdu není na místě) pokusily, a tak se vedle sebe ocitlo animované Dobrodružství prince Achmeda, expresionistický Faust anebo Kabinet doktora Caligariho, meziválečné žánrovky Emil a detektivové a Vrah mezi námi, "novoněmecká" Ztracená čest Kateřiny Blumové a Strach jíst duše, válečné reflexe Most anebo Napola, queer počin Letní bouře, kultovní Lola běží o život, ceněné Životy těch druhých a Good Bye Lenin! atd.
Pomine-li se nulová dramaturgie, je otázkou, co některé filmy dělají na festivalu pro děti a mládež. Jaké opodstatnění má zařazení Vrah mezi námi, když pomineme nabízející se ospravedlnění, že v něm přece zemře hned několik dětí a že je černohumorně zábavné naprogramovat tento titul právě na Den dětí? Proč byla uvedena Legenda o Pavlovi a Pavle, která pojednává o vztahu dvou dospělých lidí a která necílí ani na děti, ani na mládež, když se nabízela alternativa v podobě Coming Outu - ze školního prostředí! - od stejného režiséra Heinera Carowa? A co tam dělalo Klepání na nebeskou bránu, Životy těch druhých a Ďáblova dílna, když postavy nejsou děti ani dospělí a tyto skupiny se neoslovují?
Dobře, německá kinematografie na rozdíl od té holandské anebo československé nemá tolik vybudovanou tradici tvorby filmů pro děti a mládež. Proč ale nepředstavit část portfolia studia DEFA, které dětské filmy jistou dobu produkovalo? Proč nevěnovat jednu sekci literárním adaptacím Ericha Kästnera, když o to zjevně byla snaha (Emil a detektivové, Luisa a Lotka)? A když už je rozhodnuto, že Dny německé kinematografie budou průřezem, proč se musí tolik děl krýt? Nejenom ze stejné sekce, ale i stejně tematicky zaměřené a adresované identické věkové skupině diváků/divaček. Proč proti sobě šly dva válečné filmy (Ponorka a Ďáblova dílna), dvě dospělácké (!) klasiky (Kabinet doktora Caligariho a Vrah mezi námi), dvě dětské klasiky ze stejné dekády (Malý Muk a Luisa a Lotka), dva mládežnické ze 70./80. let (Ztracená čest Kateřiny Blumové a My děti ze stanice ZOO), dva velmi populární a bezmála kultovní tituly (Lola běží o život a Klepání na nebeskou bránu)?
Bez atmosféry, zato s technickými potížemi
Není nutné, aby každým rokem vítězila kvantita nad kvalitou. Není nutné naprogramování proti sobě, když se promítá/pouští především ve zlínském multiplexu poskytujícím hned několik sálů během konání festivalu. "Několik", nikoliv všechny, protože večerním projekcím jsou vyhrazeny menší sály, zatímco v těch větších je program kina včetně aktuálních premiér. Umístění akce do prostor vícesálového kina může být pro návštěvníka/návštěvnici výhodné v tom, že se nemusí různě přesunovat po městě. Naprogramování s častým překrýváním a většími rozestupy mezi projekcemi ale tuto možnou výhodu eliminuje.
Druhým plusem by mohla být bezproblémovost projekcí, ale ani to letos neplatilo. První den u Černého jezdce chyběly v klíčové scéně titulky. Mnohem hůř na tom ale byla Legenda o Pavlovi a Pavle, během které se z důvodu poslepovanosti kopie celé pasáže opakovaly (jednou v původním znění bez titulků, podruhé v původním znění s anglickými titulky - a české byly přítomny nahodile). Čtvrtý den u Kluka ze zrcadla nefungoval překlad přímo do sálu, a tak se uskutečnil v sále (a patřil zrovna k těm slabším, když zabíjel různé slovní vtipy a nebyla přeložena některá slova). Pátý den Velké sny malého kluka začínaly kvůli technickým potížím později, což nelibě nesli především ti, kteří chtěli stíhat další německý film Gigantický, jehož titulky mnohdy šly proti významu věty vyřčené postavami.
Ve výčtu by se dalo pokračovat, ale mnohem důležitější je, že koncentrováním projekcí a částí doprovodného programu do obchodního centra festival přichází o svou atmosféru. Byly podpisové akce nonameových skupin a herců a hereček spolu s velmi chabou výstavou kostýmů z nedávných kinopremiér součástí ZLÍN FILM FESTu? Mnohdy to od sebe nešlo dost dobře rozlišit, stejně jako venkovní aktivity, které sice mířily od náměstí až ke Kongresovému centru, ale jejich festivalová identita se ztrácela pod tou sponzorů a partnerů.
Se sponzory... a s diváky
Dělat každým rokem velkou akci bez záštity sponzorů a partnerů dost dobře nelze (ačkoliv ji lze evidentně dlouhodobě dělat bez dramaturgie a atmosféry), jenže tato provázanost je značně problematická obzvlášť u festivalu pro děti a mládež. Česká republika holt není jako některé severské země, které mají zakázanou reklamu zacílenou na děti a s dětmi. Jde tedy o míru, která je ale na ZLÍN FILM FESTu překračována ani ne tak reklamami před projekcí a propagací při akcích, ale zasvěcením dnů sponzorovi anebo partnerovi. Je tak například "Den České televize" (oficiálně označovaný "Den pro děti s Českou televizí") či obzvlášť obskurní "Den dětí Rádia Junior a pečení s UNICEF", který je po celé zemi znám jako Den dětí, pouze ve Zlíně jde o Den Rádia Junior (a pečení s UNICEF).
Statistika, že přišlo o třináct tisíc lidí víc než loni, zafunguje právě na partnery a sponzory, ale zapomíná se na diváky a divačky, jejichž počet je stejně uměle navyšován populistickými venkovními projekcemi současných blockbusterů zdarma a povinnými školními projekcemi v ranních a dopoledních hodinách. Na Mezinárodním filmovém festivalu pro děti a mládež sice jsou stále k vidění velmi dobré filmy (ačkoliv méně než loni) anebo na plátně jinak nezhlédnuté počiny, i organizačně je celá akce až na zmíněná technická selhání velmi zdařilá. Absentující dramaturgie, ztráta festivalové atmosféry, častější technické a překladatelské chyby i upřednostňování partnerů a sponzorů před diváky a divačkami jsou naprosto zásadními nedostatky, z kterých by byl nešťastný i Hitler a Goebbles jakožto milovníci filmu, potažmo filmových hereček. Zvlášť když byla promítána původní verze Emila a detektivů, která je (ne)přímou propagandou hitlerjugend (a následná projekce Napoly v tomtéž sále nejspíš nebyla důmyslným kontextovým programováním).
Zážitek z 55. ZLÍN FILM FESTu je pro mě koncentrován do dialogové výměny dvou párů, které jsem míjel. Jeden se ptal druhého "Jak se máte?", načež se jim dostalo odpovědi: "Dobře, nemáme děti." V době 55. Mezinárodního filmového festivalu pro děti a mládež se to holt v některých případech ukázalo býti výhodou.
Pomine-li se nulová dramaturgie, je otázkou, co některé filmy dělají na festivalu pro děti a mládež. Jaké opodstatnění má zařazení Vrah mezi námi, když pomineme nabízející se ospravedlnění, že v něm přece zemře hned několik dětí a že je černohumorně zábavné naprogramovat tento titul právě na Den dětí? Proč byla uvedena Legenda o Pavlovi a Pavle, která pojednává o vztahu dvou dospělých lidí a která necílí ani na děti, ani na mládež, když se nabízela alternativa v podobě Coming Outu - ze školního prostředí! - od stejného režiséra Heinera Carowa? A co tam dělalo Klepání na nebeskou bránu, Životy těch druhých a Ďáblova dílna, když postavy nejsou děti ani dospělí a tyto skupiny se neoslovují?Dobře, německá kinematografie na rozdíl od té holandské anebo československé nemá tolik vybudovanou tradici tvorby filmů pro děti a mládež. Proč ale nepředstavit část portfolia studia DEFA, které dětské filmy jistou dobu produkovalo? Proč nevěnovat jednu sekci literárním adaptacím Ericha Kästnera, když o to zjevně byla snaha (Emil a detektivové, Luisa a Lotka)? A když už je rozhodnuto, že Dny německé kinematografie budou průřezem, proč se musí tolik děl krýt? Nejenom ze stejné sekce, ale i stejně tematicky zaměřené a adresované identické věkové skupině diváků/divaček. Proč proti sobě šly dva válečné filmy (Ponorka a Ďáblova dílna), dvě dospělácké (!) klasiky (Kabinet doktora Caligariho a Vrah mezi námi), dvě dětské klasiky ze stejné dekády (Malý Muk a Luisa a Lotka), dva mládežnické ze 70./80. let (Ztracená čest Kateřiny Blumové a My děti ze stanice ZOO), dva velmi populární a bezmála kultovní tituly (Lola běží o život a Klepání na nebeskou bránu)?
Bez atmosféry, zato s technickými potížemi
Není nutné, aby každým rokem vítězila kvantita nad kvalitou. Není nutné naprogramování proti sobě, když se promítá/pouští především ve zlínském multiplexu poskytujícím hned několik sálů během konání festivalu. "Několik", nikoliv všechny, protože večerním projekcím jsou vyhrazeny menší sály, zatímco v těch větších je program kina včetně aktuálních premiér. Umístění akce do prostor vícesálového kina může být pro návštěvníka/návštěvnici výhodné v tom, že se nemusí různě přesunovat po městě. Naprogramování s častým překrýváním a většími rozestupy mezi projekcemi ale tuto možnou výhodu eliminuje. Druhým plusem by mohla být bezproblémovost projekcí, ale ani to letos neplatilo. První den u Černého jezdce chyběly v klíčové scéně titulky. Mnohem hůř na tom ale byla Legenda o Pavlovi a Pavle, během které se z důvodu poslepovanosti kopie celé pasáže opakovaly (jednou v původním znění bez titulků, podruhé v původním znění s anglickými titulky - a české byly přítomny nahodile). Čtvrtý den u Kluka ze zrcadla nefungoval překlad přímo do sálu, a tak se uskutečnil v sále (a patřil zrovna k těm slabším, když zabíjel různé slovní vtipy a nebyla přeložena některá slova). Pátý den Velké sny malého kluka začínaly kvůli technickým potížím později, což nelibě nesli především ti, kteří chtěli stíhat další německý film Gigantický, jehož titulky mnohdy šly proti významu věty vyřčené postavami.
Ve výčtu by se dalo pokračovat, ale mnohem důležitější je, že koncentrováním projekcí a částí doprovodného programu do obchodního centra festival přichází o svou atmosféru. Byly podpisové akce nonameových skupin a herců a hereček spolu s velmi chabou výstavou kostýmů z nedávných kinopremiér součástí ZLÍN FILM FESTu? Mnohdy to od sebe nešlo dost dobře rozlišit, stejně jako venkovní aktivity, které sice mířily od náměstí až ke Kongresovému centru, ale jejich festivalová identita se ztrácela pod tou sponzorů a partnerů.Se sponzory... a s diváky
Dělat každým rokem velkou akci bez záštity sponzorů a partnerů dost dobře nelze (ačkoliv ji lze evidentně dlouhodobě dělat bez dramaturgie a atmosféry), jenže tato provázanost je značně problematická obzvlášť u festivalu pro děti a mládež. Česká republika holt není jako některé severské země, které mají zakázanou reklamu zacílenou na děti a s dětmi. Jde tedy o míru, která je ale na ZLÍN FILM FESTu překračována ani ne tak reklamami před projekcí a propagací při akcích, ale zasvěcením dnů sponzorovi anebo partnerovi. Je tak například "Den České televize" (oficiálně označovaný "Den pro děti s Českou televizí") či obzvlášť obskurní "Den dětí Rádia Junior a pečení s UNICEF", který je po celé zemi znám jako Den dětí, pouze ve Zlíně jde o Den Rádia Junior (a pečení s UNICEF).
Statistika, že přišlo o třináct tisíc lidí víc než loni, zafunguje právě na partnery a sponzory, ale zapomíná se na diváky a divačky, jejichž počet je stejně uměle navyšován populistickými venkovními projekcemi současných blockbusterů zdarma a povinnými školními projekcemi v ranních a dopoledních hodinách. Na Mezinárodním filmovém festivalu pro děti a mládež sice jsou stále k vidění velmi dobré filmy (ačkoliv méně než loni) anebo na plátně jinak nezhlédnuté počiny, i organizačně je celá akce až na zmíněná technická selhání velmi zdařilá. Absentující dramaturgie, ztráta festivalové atmosféry, častější technické a překladatelské chyby i upřednostňování partnerů a sponzorů před diváky a divačkami jsou naprosto zásadními nedostatky, z kterých by byl nešťastný i Hitler a Goebbles jakožto milovníci filmu, potažmo filmových hereček. Zvlášť když byla promítána původní verze Emila a detektivů, která je (ne)přímou propagandou hitlerjugend (a následná projekce Napoly v tomtéž sále nejspíš nebyla důmyslným kontextovým programováním).Zážitek z 55. ZLÍN FILM FESTu je pro mě koncentrován do dialogové výměny dvou párů, které jsem míjel. Jeden se ptal druhého "Jak se máte?", načež se jim dostalo odpovědi: "Dobře, nemáme děti." V době 55. Mezinárodního filmového festivalu pro děti a mládež se to holt v některých případech ukázalo býti výhodou.
