Zlaté padesátky a jejich naivita Pro jeden z nejvýraznějších počinů bychom museli sáhnout až do roku 1951, kdy podle Roberta Wise nastal Den, kdy se zastavila Země. Charismatický mimozemšťan Klaatu a jeho posluhovač Gort tehdy přistáli se svým vesmírným talířem přímo do středu Washingtonu D.C. a se slovy "Klaatu Barada Nikto" přinesli tehdejšímu lidu jednoduché poselství: Pokud nezastavíte války, zničíme Zemi. Dnes působí příběh sice jako naivní agitka za celosvětový mír, ale faktem je, že z hlediska svého úmyslu jde o neskutečně inteligentní a promyšlený snímek, který mimo jiné vystihuje trend ambiciózních sci-fi padesátých let - vyjadřování se k aktuálním politickým otázkám. Hrozba studené války a potenciální atomový konflikt daly Dni přes svou neskonalou přímočarost i vydatné myšlenkové podhoubí, nad kterým se lze zamyslet i v dnešní době zmítané tématy zcela jinými. Proto nám v ekologickém remaku z roku 2006 Keanu Reeves hrozí vyhubením, pokud nebudeme slušně zacházet s našimi lesy a ovzduším. Nemusím snad zdůrazňovat, která verze dopadla lépe... Podobným tématem se zabýval i o dva roky starší snímek Byrona Haskina Válka světů, který nám nabídl stejnou myšlenku, avšak v méně atraktivním a jednoznačném podání. Na motivy románu H. G. Wellse tak vznikl katastrofický "velkofilm", v němž s námi návštěvníci z vesmíru neměli rozhodně dobré úmysly. Tripody ze Spielbergova remaku (o tom v druhé části článku) nahradily fantaskní létající talíře nelítostně likvidující všechny světové metropole. Údernost a rozmáchlost však nečekejte, spíše se jedná o působivý retrofilm opět koketující s myšlenkou nekonečné paranoie studené války a politikou tehdejšího mccarthismu. Stačilo by jen mimozemšťany vyměnit za komunisty, létající talíře za tanky a rázem by z toho byl válečný film. Dnešním divákům však stará verze Války světů nemá, až na průlomové triky, již moc co nabídnout. Z filmového hlediska se totiž nejedná o nic převratného, co by stálo za zmínku. Přidanou hodnotu si zaslouží jedině za svůj historický význam. Za třetí nejznámější počin můžeme považovat thriller z roku 1956 režiséra Dona Siegela s názvem Invaze lupičů těl. V ní se opět odrážejí poválečná traumata a jednoduchá stylizace "neviditelných" vetřelců do rolí komunistů. Mimozemšťané pomocí zvláštních kokonů nahrazovali lidi jejich nepřítomnými imitacemi bez emocí, ve snaze nastolit společnost, ve které jsou si všichni rovni. To se nelíbilo ústřednímu hrdinovi doktoru Bennellovi, jenž se před nimi vydal na útěk se svou milovanou, již nechtěl přestat milovat. Opět naivní zápletka, která musela být v tehdejší době jistě odvážnou alegorií na politiku USA, ale dokázala vytvořit katastrofický film téměř bez použití speciálních efektů a ještě stihla být úderná a aktuální. Ne nadarmo tento úprk neprávem pronásledovaného muže za spravedlností jakoby z oka vypadl pozdějším Hitchcockovým dílům. Ze všech čtyř verzí, které byly natočeny (temnější Invaze zlodějů těl z roku 1978, nezajímavá Lupiči těl z roku 1993 a průšvihová Invaze z roku 2007), je tato zdaleka nejpovedenější. Tematikou návštěvníků z vesmíru se zabýval rovněž "nejhorší režisér všech dob" Edward D. Wood Jr., jehož Plán 9 z vesmíru (1959) můžeme považovat za dokonalý brak. Plastové modely létajících talířů a další řádka bizarností si zajišťují své nesmrtelné místo v kinematografii a zástup citujících fanoušků dodnes. Srandu z mimozemské invaze si udělali i Jean Girault a Louis de Funés v pátém díle četnické taškařice s názvem Četník a mimozemšťané. Kvalitou je snímek z dnešního pohledu tutam, ale nesmazatelnou nostalgickou záplatu z dětství podpořenou geniálním dabingem jen tak neodpářete.
Osmdesátá léta a boom sci-fi filmů To už jsme ale v roce 1979, jelikož bylo předchozí desetiletí formováno Kubrickovým tripem do roku 2001 s podtitulem Vesmírná odyssea nebo Schaffnerovým výletem na Planetu opic. Pravé kinematografické sci-fi milníky Star Wars a Vetřelce, které odstartovaly vše, co dosud nehybně proplouvalo mimo hlavní proud naší galaxie, však nyní necháme stranou a raději se podíváme na horu, na kterou nás vzal Steven Spielberg. Nadčasový skvost Blízká setkání třetího druhu nasadil kamarád a kolega George Lucase do opozice jeho slavným Hvězdným válkám a... společně s ním položil základní kameny žánru science-fiction. Otec Jurského parku nebo Indiana Jonese ve svém mimozemském debutu ukázal světu ohromnou a hrozivou podívanou o setkání dvou odlišných světů. Zneklidňující úchvatné dílo nenásilnou cestou předvádí jedno z nejlepších setkání s mimozemšťany, které bylo dosud převedeno na plátno. Žádné apokalyptické či katastrofické scénáře, jen fascinace a úžas nad tím, jak se dvě rozdílné civilizace dokážou shledat. Blízká setkání jsou tak fascinující podívanou i dnes, kdy bychom raději než mírumilovné bytosti z vesmíru viděli katastrofickou řežbu plnou krve a speciálních efektů, a stále si (spolu s oscarovou kamerou Vilmose Zsigmonda) drží svůj velký nadstandard. V osmdesátých letech se sci-fi žánr díky úspěchu Star Wars stával stále více a více populární, takže diváci nadpřirozené zápletky automaticky vyžadovali od každého velkofilmu. To se povedlo i druhému Supermanovi (1980), který tentokrát chránil Zemi před invazí nepřátelských kryptoňanů generála Zoda a jeho přisluhovačů Ursy a Nona. V ještě naivnějším a logicky děravějším pokračování komiksového spektáklu zatápěli muži z oceli svou nadpřirozenou silou a nezapomenutelnými oblečky. Jako lusknutím prstu si podmanili celou Zemi, poklekl před nimi i samotný prezident Spojených států amerických, který zde vystupoval (jak jinak) než ve jménu všech světových národů. O pouhé dva roky později jsme se pak spolu s mistrem hrůzy Johnem Carpenterem přenesli do prostředí mrazivé antarktické výzkumné stanice ve Věci. Po boku zarostlého Kurta Russella jsme tak mohli být svědky nové mimozemské formy života, která si náhodně vybírala své hostitele. Hrdinům tedy nezbývá nic jiného než tuto havěť vlastnoručně odstranit a přitom doufat, že jim nevyhasne plamenomet. Atmosférická podívaná přišla na tu dobu s přelomovými gore efekty a maskami, které si právoplatně odnesly ocenění Akademie. Plížící se děs a hrůza si v tomto díle nezadají například s vrcholným Halloweenem. Svou vizi mimozemské invaze Carpenter ještě otiskl do satirického trashe Jsou mezi námi, jehož název vypovídá za vše. Výsledná kvalita kolísá až někam k Woodovu Plánu 9. Než přišly filmy s devadesátkou v datu premiéry, v kinech se stihly mihnout ještě menší projekty, které se na danou tematiku dívaly spíše s velkým nadhledem. Příkladem budiž podivný sci-fi horor Životní síla z roku 1985 režiséra Tobe Hoopera (neplést s Tomem Hooperem!) o mimozemských upírech, co vysávají z lidí život, černá komedie Critters z roku 1986 (pokračování o rok později) o malých chlupatých požíračích, co se nesla na hranici sebeparodie, nebo remake klasického monster-filmu z padesátých let Sliz (1988) o fialovém slizu z vesmíru, který požírá vše kolem sebe. A abychom nezapomněli, také se nám poprvé představil vesmírný lovec Predátor, který se v roce 1987 vydal do džunglí Střední Ameriky na lov party mariňáků v čele s rakouským dubem Arnoldem Schwarzeneggerem. Jejich souboj muže proti muži a nezapomenutelné hlášky z ranku Get to da choppa! patří zajisté do zlatého fondu kinematografie. I když sem tahle invaze zrovna nepatří, tak se bezpochyby jedná o jeden z nejlepších filmů devadesátých let, který stvořil známou hororovou ikonu a také dvě solidní pokračování, k nimž crossovery s Vetřelcem raději počítat nebudeme.
