Hollywoodská velkoprodukce se zejména v posledních letech zmítá v problémech. Pokud bychom mohli na několika řádcích generalizovat, tak velká studia většinu prostředků směřují do výroby vysokorozpočtových blockbusterů s minimálním rizikem návratnosti, které by mohly sloužit jako úvodní snímky do dlouhých filmových sérií.
Inspiraci od Marvel Studios, které v roce 2008 započalo přelomový (a také velmi výnosný) koncept sdíleného filmového univerza, se v nedávné době snaží napodobit zejména studio Warner Bros. To v současné době vlastní komiksové filmy od DC Comics, kterým se stále nedaří uspokojit jak fanoušky, tak kritiky, pod křídly má ale i slibně se rozbíhající prequel Harryho Pottera Fantastická zvířata a kde je najít, jenž se podle plánů rozroste celkem až na pět filmů.
Král Artuš: Legenda o meči, který právě přichází do kin, je projekt o poznání rizikovější. Není spjat s žádným popkulturním fenoménem, ani není rozšířením známé filmové značky, studio mu nicméně věřilo natolik, že jej opatřilo rozpočtem okolo 175 milionů dolarů a ohlásilo jej jako počátek šestidílné filmové série, původně pojmenované jako Knights of the Round Table (Rytíři Kulatého stolu).
Na post režiséra dosadilo schopného tvůrce středněrozpočtových filmů Guye Ritchieho, jenž už v minulosti například úspěšně revitalizoval značku Sherlocka Holmese a zároveň v ní nepřišel o své osobité trademarky, s nimiž si získal mezinárodní uznání. Jeho film ale nakonec podobně jako Batman v Superman: Úsvit spravedlnosti doplatil na velké ambice studia a snahu oslovit co největší okruh diváků.
Sbal prachy a vypadni
Když člověk sleduje mnohokrát adaptovaný příběh o zrodu Krále Artuše (jak ve velkofilmovém podání předvedly například filmy Excalibur /1981/ nebo Král Artuš /2004/), nemůže se ubránit dojmu, že mu i přes veškerou obeznámenost se známou legendou nedokáže porozumět. Je evidentní, že scénář, pod nímž jsou podepsaní celkem tři scenáristé (včetně režiséra), prošel mnoha revizemi a jeho výsledkem je dějový materiál, který by klidně vystačil na tři celovečerní filmy. Ten je nicméně v rámci prologu potenciální série zhuštěn do v rychlém sledu vyprávěného celku, v němž se dá velmi těžko orientovat.
Větší důraz na magii a nadpřirozeno v Artušově světě působí jako kýžený prvek, který by špinavou „rytířskou“ podívanou mohl posunout do žánru fantasy z ranku Pána prstenů, nicméně je s ním opět zacházeno jen nahodile – scénář její existenci automaticky předpokládá, divákovi však její fungování ve fikčním světě nevysvětlí, čímž působí naprosto nekoherentně.
Styl Guye Ritchieho, kterého každý fanoušek pozná zejména ve zběsilých střihových montážích jako z filmů Podfu(c)k a Sbal prachy a vypadni, je zde tentokrát spíše na škodu – je vlastně ozvláštněním filmu, který se vydal jinak velmi přímočarou cestou k oslovení masového diváka, a v celku zaniká. Například potenciálně nejzajímavější část filmu, v níž se musí Artuš „utkat sám se sebou“ a mytologickými monstry v Zemi stínů, je odbyta dvouminutovou pasáží, přitom by klidně vydala na jeden díl série. Naopak stejnou scénu Artušova dětství se nebojí scénář zopakovat klidně i pětkrát.
Stejně tak se pokouší načrtávat vedlejší postavy (Rytíře Kulatého stolu) pro budoucí díly, nicméně nedostatek prostoru pro hlubší prokreslení Artušovy družiny má za následek ploché, jednorozměrné figurky, jejichž ohrožení nebo smrt bude divákovi ukradena.
Když ani atrakce nestačí
Král Artuš je nakonec podivným kompromisem mezi zemitějším Ritchieho pojetím a hollywoodskou velkoprodukcí, která zpětně svého tvůrce drží na uzdě. Vidět je to hlavně ve vizuálně překombinovaném finále, které opouští předešlé snímání akčních scén (na blockbustery neobvyklá „bourneovská“ kamera a zběsilý střih) a vydává se cestou zcela digitálního souboje, který spíše připomíná cutscénu z videohry typu God of War. V takových scénách se nemá ani šanci projevit charisma Charlieho Hunnama, jenž je na úkor svého digitálního dvojníka upozaděn s výjimkou občasných detailních záběrů tváře.
V mechaničnosti řazení scén za sebou (mnohdy i bez zjevné návaznosti) zaniknou i atrakce filmu sestávající z kontaktních soubojů i velkých CGI celků. Těch je navíc ve více než dvouhodinovém blockbusteru příliš málo, protože prim hraje budování mytologie světa, zdlouhavé vysvětlovací dialogy a zoufale nevtipné vtipkování nevýrazné Artušovy družiny, které v rámci celku nevedou do žádného konce.
Na celku jde zkrátka vidět až příliš studiového tlaku – důvody jsou zřejmé, výsledek nicméně působí podobně roztříštěným, leč pozoruhodným dojmem jako loňská produkce Warner Bros., Batman v Superman: Úsvit spravedlnosti, na níž je také vidět evidentní střet studiových požadavků a zájmu autora.
Vzhledem k současnému nastavení hollywoodské velkoprodukce, v nichž jsou filmy pouze malými součástmi větších celků, můžeme podobných nepodarků, které mají pouze vytvořit půdu pro rozsáhlejší série, čekat více. Jako třeba Robina Hooda, jehož několikadílné zpracování Warner Bros. již vyvíjí.
