15. září 1946 se do rodiny francouzské rodačky a římské katoličky Jacqueline Stone a burzovního makléře a nepraktikujícího žida Louise Stonea narodil syn William Oliver. Ačkoli vyrůstal pod vlivem episkopální církve, dnes se hlásí k buddhismu. Velký vliv na jeho život měl rozvod rodičů, který přišel v roce 1962. Vzhledem k tomu, že byl jedináček, na něj rozchod tvrdě dopadl, a jelikož se spíš stýkal s otcem než s matkou, je v jeho filmech později kladen důraz na vztah otce a syna.

Protože jeho matka byla původem z Francie, Oliver často trávil prázdniny u svých prarodičů, kteří žili v Paříži a v sedmnácti letech si tu našel dokonce brigádu, což také zúročil ve svých filmech. Prestižní univerzitu v Yale, kam byl přijat, nikdy nedokončil - poprvé proto, že odešel do Saigonu na půl roku učit angličtinu a podruhé (na Yale se ještě jednou vrátil) částečně kvůli tomu, že pracoval na autobiografickém románu A Child's Night Dream, který nakonec vyšel v roce 1997.

Důležitá pro jeho život byla i služba v americké armádě, kam narukoval v dubnu 1967 a po pěti měsících byl odvelen do Vietnamu, kde pobyl od září 1967 do dubna 1968. Byl zde dvakrát raněn a podle všeho se jeho služba nesla v hodně úspěšném duchu, neboť obdržel několik významných vyznamenání, mezi něž patří bronzová hvězda za hrdinství nebo purpurové srdce. I tyto zkušenosti posléze zužitkoval ve své tvorbě. 

Po návratu z Vietnamu dokončil studia na univerzitě v New Yorku, kde stal bakalářem umění v roce 1971 a mezi jeho učitele patřil třeba Martin Scorsese. Ačkoli točil poměrně chválené krátké filmy, dřív než režisér se proslavil jako scenárista, a to okamžitě na té nejvyšší metě. Hned jeho první velký scénář, kterým byla adaptace románu Půlnoční expres Billyho Hayese a Williama Hoffera o jejich zážitcích z tureckého vězení, kterého se režijně chopil Alan Parker, získal Oscara a dal o něm světu vědět. Už v tomto díle se ale projevila kontroverze, která ho provází prakticky po celou kariéru. Autoři knihy totiž poukazovali na to, že ve filmu je dost nepřesností a v podstatě hanobí turecký národ. Oliver Stone se později za scénář částečně omluvil, ačkoli se nezřekl velké brutality, která ve filmu je.

Originální trailer filmu Půlnoční expres / Midnight Express
V té době už měl za sebou režijní debut, kterým se stal dnes skoro zapomenutý horor Seizure s béčkovým námětem a pouze lehce nadprůměrným hodnocením. O moc lépe na tom není ani jeho druhý počin, jímž byl opět horor, tentokrát s názvem Ruka, jenž vypráví o kreslíři, který po autonehodě přijde o ruku, která se nenajde a začínají se kolem něj dít zvláštní věci.

Mnohem podstatnější ale v této době pro něho byla kariéra scenáristy, která tehdy zahrnovala zcela zásadní kousky - podílel se na scénářích k legendárnímu fantasy Barbar Conan, na němž spolupracoval s režisérem Johnem Miliusem, výtečné gangsterce Zjizvená tvář Briana De Palmy, kde promítl i svou vlastní závislost na kokainu, s níž během psaní bojoval, akčnímu krimi Rok draka, s nímž mu pomohl režisér filmu Michael Cimino a k thrilleru 8 miliónů způsobů jak zemřít. Zejména první dva snímky patří dnes k naprostým klasikám a jsou pro ně charakteristické syrová brutalita, extrémní násilí, silní hrdinové a vulgární výrazy.

Po tomto kvartetu se však rozhodl rozvíjet svou režijní dráhu a scénáře začal psát sám pro sebe. V roce 1986 měl premiéru thriller Salvador o občanské válce v zemi, která dala filmu název. Ačkoli se snímek dočkal vřelého kritického přijetí, nominací na Oscara za scénář a hlavní roli Jamese Woodse, v pokladnách kin propadl a ani dnes nepatří k těm nejpřipomínanějším. To ale vlastně Stonea tehdy mrzet nemuselo, protože hned v prosinci téhož roku bylo uvedeno válečné drama Četa, na které se Američanům nedívalo dvakrát příjemně.

V klidném předvánočním čase tak tvůrce rozvířil pohodovou atmosféru brutálně upřímným snímkem, v němž zpracoval svoje zážitky z vietnamské fronty a především neváhal ukázat, že američtí vojáci nebyli žádní svatoušci a vraždili nevinné civilisty, mezi nimiž byly i děti. Depresivní a prakticky bezvýchodný film obsahuje řadu násilných a realistických scén, z nichž mrazí a skvěle pracuje s mnoha odlišnými charaktery. Z filmového hlediska si navíc dovolil geniálně obsadit herce proti typu - takže skoro vždy záporný Willem Dafoe tu hraje roli sympatického, lidského a čestného seržanta Eliase, zatímco do té doby snad vždy kladný Tom Berenger dostal roli zákeřného a sadistického seržanta Barnese, který se svým kolegou vede psychologickou válku. Do toho všeho se objeví ještě začínající Charlie Sheen nebo Forest Whitaker a svůj debut si tu odbyl Johnny Depp.

Snímek, v němž zaznělo legendární téma Samuela Barbera Adagio for Strings, vzbudil velký ohlas a při rozpočtu šesti milionů dolarů jen v USA vydělal skoro sto třicet devět. Vrcholem pak byly čtyři Oscary za film, režii, střih a zvuk a další čtyři nominace za výkony Berengera a Dafoea, kameru a scénář. V neposlední řadě pak odstartoval novou vlnu filmů z Vietnamu a otevřel pro USA hodně bolestnou ránu. Sám tvůrce s ním pak zahájil tzv. vietnamskou trilogii.

V tempu nijak nepolevoval a hned o rok později uvedl drama Wall Street, v němž se rozhodl prozkoumat zákulisí fungování největší burzy na světě a opět to nebyl příjemný pohled. V postavě chamtivého a bezskrupulózního Gordona Gekka stvořil ikonický charakter zámožného a nemorálního bankéře, který se nezastaví před ničím a dal v něm velkou příležitost Michaelu Douglasovi, který ji stoprocentně využil a za roli získal svého dosud jediného hereckého Oscara. Příznivé byly i kritiky a divácké ohlasy, takže tvůrce mohl být spokojený a pomalu připravovat druhý díl své vietnamské trilogie.

Originální trailer filmu Wall Street / Wall Street Ještě před ním ale vypustil do světa dnes méně známé a opomíjené drama Noční talk show, v němž zadaptoval stejnojmennou divadelní hru Erica Bogosiana, jemuž nabídl i hlavní roli. Komornější a překvapivě nekontroverzní záležitost nepatří k těm výraznějším a kiny spíše prošuměla, i proto ji dnes tolik diváků nezná. Pokoj ale dal Oliver Stone jen na chvíli, neboť v roce 1989 konečně pokračoval ve zmiňované trilogii.

V dramatu Narozen 4. července se tentokrát nezaměřil přímo na frontu, ale na poválečný život a kritika americké společnosti tu byla asi ještě výraznější a ostřejší. Režisér si nebral servítky a zcela otevřeně poukázal na neschopnost vyrovnat se s válkou ve Vietnamu jako takovou a hlavně s přeživšími veterány, jejichž přítomnost tuhle nepovedenou kapitolu historie hrdého národa neustále připomínala. Skutečný příběh Rona Kovica, který po zásahu kulkou ochrnul a stál se protiválečným aktivistou, vyhrál Stoneovi druhého režijního Oscara (v klání o nejlepší film mimochodem prohrál s politicky přijatelnějším Řidičem slečny Daisy..) a nabídl životní příležitost Tomu Cruiseovi, jenž nikdy nebyl lepší. Vzhledem k mnoha oceněním, výborným kritikám i úspěchu u pokladen šlo o další trefu do černého.

Do devadesátých let vstoupil dvojnásobný držitel Oscara dvěma rozdílnými filmy. Nejprve mělo v květnu 1991 premiéru biografické drama The Doors, v němž divákům představil vzestup a pád slavné rockové skupiny, jejímž lídrem byl Jim Morrison, jehož Val Kilmer ztvárnil natolik geniálně, že ani žijící členové kapely mezi oběma nepoznali rozdíl. Ti ale s výsledkem příliš spokojeni nebyli, neboť se v něm objevilo dost fiktivních událostí a osobnost charismatického lídra prý tvůrce nezachytil v celém rozsahu. Ani komerčně nešlo o bůhvíjaký úspěch, nicméně snímek oživil zájem o tvorbu kapely, takže nakonec se přece jen "vlk nažral a koza zůstala celá".

Originální trailer filmu The Doors / The Doors
Na konci roku, konkrétně 20. prosince, šlo do kin drama JFK, v němž se kontroverzní režisér a scenárista blíže podíval na vyšetřování atentátu na asi nejslavnějšího amerického prezidenta a na délce tří hodin to udělal tak dokonale, že i těm největším skeptikům a odmítačům jakýchkoliv konspiračních teorií nasadil velkého brouka do hlavy. Výrazně si pomohl i šikovným použitím skutečných archivních záběrů a excelentním obsazením, v němž nechyběli třeba Kevin Costner, Kevin Bacon, Tommy Lee Jones nebo Gary Oldman. Diváci se do kin jen hrnuli, kritici pěli ódy a snímek byl nominován na osm Oscarů, uspěl ale jen ve vedlejších kategoriích za kameru a střih. Další hodně kontroverzní film, který otevíral nepříjemnou ránu americké historie. Ten nejkontroverznější měl ale teprve přijít. O něm ovšem až ve druhé části našeho medailonu.