Susanne Bier a Anders Thomas Jensen poprvé spojili síly pod hlavičkou Dogma 95. Roku 2002 vzniklo drama Otevřená srdce a plodná spolupráce brzy přinesla snímky Bratři, Po svatbě a Lepší svět. Slib filmové čistoty se časem vytratil, příběhy zůstaly stejné. Zaostření na postavy a děj naštěstí přetrvávají také. Když ponecháme stranou první dogmatickou manýru i hollywoodský průšvih Spálené vzpomínky, zůstanou nám divácky úspěšní sourozenci a na Oscara nominované drama Po svatbě. V obou filmech Bier chytře kombinuje přednosti manifestu (ruční kamera, soustředění se na postavy a příběh) s katalyzátory emocí (zbraně, scénická hudba, svícení), čímž tvoří skvělá a zároveň divácky vděčná realistická melodramata. V předvídatelných a do jisté míry banálních vyprávění navíc dokáže generovat obrovské porce emocí a přivádí festivalová publika k nirváně. Napotřetí se to už ale začíná trochu zajídat, navíc je vše ještě vyhrocenější než obvykle. Jensen obšlehl vlastní scénář, pozměnil pár detailů a nový film je na světě. Do třetice se porušuje dogmatické pravidlo paralelní akce, po Afghánistánu a Indii přichází Afrika, kde pracuje jeden z hrdinů filmu, lékař Anton (Mikael Persbrandt). Zatímco na černém kontinentu odvádí vynikající práci, doma se mu rozpadá manželství. Rodinnou krizí trpí především introvertní dvanáctiletý Elias (Markus Rygaard), jenž kromě otce postrádá i kamarády. Vše se změní s příchodem nového žáka Christiana (William Jøhnk Nielsen), který za pomoci odvahy a pumpičky na kolo zastaví šikanu orovnátkovaného Eliase a položí základ osudovému přátelství. Ani Christianovo rodinné zázemí není ideální, strádání ze ztráty matky přeměňuje v agresi, což kromě hlavní zápletky vyvolává i diskusi o řešení konfliktů a pomstě. V rámci tématu, které se proplétá celým filmem, je snímek až neskutečně povrchní, pokládá příliš málo otázek a ještě méně jich řeší. V křečovité snaze uchovat si svůj motiv tlačí autoři příběh do nepříliš uvěřitelných směrů a ještě méně uvěřitelných dílčích vyvrcholení. Antonova demonstrace nenásilné cesty na dospívající chlapce nezapůsobí o nic víc než na diváky, věřit, že by kvůli tomu vyrobili bombu, už ale nelze. Přepjatost a dogma k sobě nikdy neměly daleko a protahování postav masomlýnky se u jedné krize nikdy nezastaví. Vyhrocená a vykonstruovaná devastace hrdinů vadila některým divákům už u předchozích snímků Susanne Bier, tentokrát se však přidává i vysvětlující podlézání mainstreamovým divákům. Nápovědy méně intelektuálně zdatným (věž z lega - za něco takového by se styděl i průměrný seriál), kteří si rádi připadají chytře a alternativně (laciné africké motivy), jsou nemilou novinkou. V rámci tohoto pak příběh graduje do jednoduchého uhlazeného závěru, ačkoliv se většinu stopáže snaží budit dojem zkoumání různých možností a přístupů. Závěrečný zpomalený záběr na běžící a mávající černoušky je pak jen třešničkou na dortu. Bezproblémové sledování snímku kromě režie a kamery zajišťují výteční herci, od atypicky obsazeného Mikaela Persbrandta po kreaci Williama Jøhnka Nielsena, který podal jeden z nejlepších dětských výkonů, co jsem v poslední době viděla. Susanne Bier obrousila dogmatickému přístupu ostré a těžce stravitelné hrany, snadná snesitelnost bez nutnosti přemýšlet (spíš s nutností nepřemýšlet) v kombinaci se skvělou režií a národností autorky předurčují film k širšímu úspěchu. O tom, že mám s diváckým podkuřováním pravdu, svědčí i mnohá ocenění a oscarová nominace na nejlepší cizojazyčný film. Nedivila bych se, kdyby si Susanne Bier zítra sošku odnesla.