S cliffhangery je to těžké. Není nic efektnějšího než zakončit film (nebo sériálovou sérii), u kterého se dá čekat pokračování, nějakým šokujícím odhalením, díky kterému si budeme i po skončení snímku kousat nehty nervozitou. Když se tvůrci k natočení dalšího dílu dostanou, leckdy uznají, že to posledně vlastně dost přepískli, a tudíž se nás budou snažit přesvědčit, že všechno je vlastně trošku jinak a jedeme dál. Závěr trojky Resident Evil: Zánik nám jednak naznačil, že Alice míří do Tokia vyřídit si to jednou a provždy s vedením zločinné společnosti Umbrella, a jednak, že s ní poletí (čím vlastně?) stovky jejích klonů. Jestli jste se tedy těšili, že čtyřka bude hlavně o dobývání japonské pevnosti, zklamu vás. Vše se sfoukne během efektního rozjezdu, kdy se vcelku vtipně všech klonů zbavíme. Se samojedinou Alice si zaletíme na Aljašku, kde nabereme starou známou z trojky Claire, a pak už nás čeká zpustošené a spálené Los Angeles. Na pořadu dne je překvapivě boj se zombíky a mutanty. Zahraj to znovu, Paule. Jestli to někomu vadí, ať se kinu vyhne širokým obloukem. Resident Evil je filmová série podle počítačových her, což je samo o sobě subžánr kvalitou zrovna neoplývající. Žádnou z her jsem nikdy nehrál, ale první a třetí filmový díl mě nadmíru potěšily přiznanou béčkovostí a hravostí kombinovanou s vizuálně efektní režií. Tyhle filmy vykrádají kde co, neřeší se tu časté logické karamboly, postavy jsou průzračně jednorozměrné a vůbec se tu nepředstírá, že by mělo jít o něco víc. Divák dostane solidní dávku napětí, akce a hlášek. Ber, nebo nech být. Čtvrtý díl láká hlavně na třetí rozměr a návrat Paula W.S. Andersona na režisérskou židli. Oprávněně. Není běžné, aby vám bylo v trailerech zdůrazňováno, jaké filmaři použili kamery. Kdo by ale nechtěl mít jméno tvůrce Avatara skloňované v souvislosti se svým filmem, že? Osobně je mi mánie kolem 3D docela protivná, zejména po tragické zkušenosti s dodatečně konvertovanými filmy typu Souboj Titánů. Resident Evil: Afterlife je ale rozhodně jiné kafe. Už od úvodních titulků jsem se tetelil blahem jako malé děcko, protože iluze prostorovosti se s Cameronovým megatrhákem opravdu dá srovnávat. Anderson samozřejmě není vizionář kalibru Železného Jima, nepřináší nic nového a třetí rozměr využívá hlavně pro efekt sám. Dětinsky na nás občas nechá vrhat různé předměty, zároveň je ale natolik rozumný, že komponuje záběry tak, aby si divák přišel na své, i když se dívá jen na hrdiny procházející dlouhou chodbou nebo letadlo letící nad mořem. Prostě když už 3D, tak jedině takhle. S třetí dimenzí souvisí i příjemný fakt, že kvůli efektu je film snímaný v delších záběrech, než je dnes běžné. Nehrozí tedy opakování fiaska z druhého dílu, kdy akce byla nepřehledná až zmatená. Pro někoho můžou být problémem časté zpomalovačky, ale i když Anderson není druhý John Woo, navadily mi. Rozpočet odhadovaný na 65 milionů dolarů je v porovnání s těmi největšími letními blockbustery relativně skromný, investované peníze jsou naštěstí vidět. Třeba první nečekaný záběr na dohořívající Město andělů skoro vyrazí dech. Milla Jovovich nám sice viditelně stárne (kolik dílů ještě asi vydrží?) a její herecký rejstřík pořád představují tytéž dva, tři výrazy, ale stejně jako u mužských akčních hrdinů to ani moc nevadí, protože charisma jí stále nechybí. Z dalšího obsazení výrazněji zaujme snad jen Boris Kodjoe jako sympatický vůdce přeživší skupinky v Los Angeles. Překvapivě nevyužitý zůstává Wentworth Miller, hlavní hrdina ze seriálu Útěk z vězení, který povede naše hrdiny při... útěku z vězení. Teď k negativům: příběh opět nestojí za řeč nebo nedej bože přemýšlení, ale kdo chodí na Resident Evil kvůli příběhu? Problematičtější je už z trailerů zjevné občasné vykrádání Matrixu. Bullet time v roce 2010, byť pěkně prostorový, už prostě není zrovna cool. Stejně tak hlavní padouch víc než připomínající Agenta Smithe může jednoho naštvat. Nebyl by to taky Resident Evil, aby neměl slabší konec, protože závěrečné souboje s mutanty prostě nikdy moc nevycházejí (že by trademark série?). Dost ale zachrání (teda jak pro koho) krásně absurdní cliffhanger, naznačující, že tady Aliciin příběh rozhodně nekončí. Smál jsem se, smál. Možná mi taky chybělo ještě víc střetů se zombíky a lituji neuskutečněné projížďky po L.A., ale další zásadní výtky už mě fakt nenapadají. Ohodnotit Resident Evil: Afterlife není jednoduché. Nemá asi smysl, aby se do kina obtěžoval ten, komu se nelíbil žádný předchozí díl. Na druhou stranu kdo si dokáže vychutnat solidní porci zručně natočené béčkové (ve smyslu neoriginální a pouze na první signální zaměřené) zábavy, v tomto případě ještě okořeněné výtečným podáním v 3D, nesmí tenhle film vynechat. Možná se za to i trochu stydím, ale já si těch devadesát minut skvěle užil.