Kupodivu to funguje nadstandardně dobře i přesto, že postupem času začne v příběhu výrazně přibývat hollywoodských klišé a zvratů, jenž mohou na kdekoho působit nevěrohodně a naivně (hlavně dění v poslední třetině a zejména v závěru je už trochu moc přitažené za vlasy), a které se v některých případech nepodařilo zamaskovat ani kvalitním řemeslným a hereckým zpracováním. Děj Kolonie tudíž může leckomu připadat nereálný a osudy hlavních postav špatně vymyšlené, naštěstí vám ale většina nedostatků dojde až poté, co film skončí, a vy se konečně po dlouhé době nadechnete.

 

Zajímavá odborná diskuze by mohla být o tom, nakolik ta zvolená naivní dějová konstrukce trivializuje i samotnou Colonii Dignidad, její vnitřní dění a strukturu nebo její trpící obyvatele. Kdyby totiž byl příběh realističtější a nebyl tak hollywoodsky přikrášlený, mohla být jeho pointa a vyznění ještě mnohem údernější. Na druhou stranu to nemá smysl přehánět a vytýkat filmu, že zneucťuje památku skutečných obětí (jak se snaží kritici v zahraničí), protože to je zhruba to samé jako vyčítat pošlapání památky obětí druhé světové války tvůrcům italského snímku Život je krásný, kteří přetavili holokaust v komedii (byť mrazivou). (Život je krásný mimochodem pracoval s dost podobnou situací, kdy žena-nežidovka se rozhodla dobrovolně následovat svého manžela-Žida s malým synkem do koncentračního tábora, aby jim mohla být nablízku, nicméně byla hned po příjezdu zavřena do ženské části objektu).

Oním přimknutím k takto zvolené stylizaci (a obsazením áčkové hvězdy do hlavní ženské role) dávají tvůrci mimo jiné najevo, že chtěli s filmem oslovit širší obecenstvo, tedy většinové diváky, kteří chodí do kina na žánrové snímky, u kterých se rádi napínají a dojímají a ještě mohou mít při odchodu z kina dobrý pocit z toho, že byli na něčem společensky závažném a důležitém. U filmu, který se chvályhodně snaží šířit osvětu o po mnoho let utajovaných historických zvěrstvech, je takový záměr vlastně docela příhodný. Pokud vám ale jde o filmový zážitek jako takový, který má koule a nepotřebuje obrušovat realitu a dělat ji schválně hollywoodštější a tím pádem snesitelnější a stravitelnější pro běžné diváky, kteří nemají ve zvyku sledovat i uměleckou tvorbu, tak dejte šanci třeba nedávnému Saulovu synovi, který se také odehrává v táboře, ze kterého se špatně utíká, ale který je na rozdíl od přeci jen poněkud uhlazené Kolonie realistický a syrový až do morku kostí.