Haruki Murakami patří mezi japonské spisovatele rovněž u nás hojně vydávané. K jeho nejčtenějším knihám se řadí román Norské dřevo, nazvaný podle "beatlesovské" skladby, která zvláště ve filmovém přepisu zaujímá důležitou roli, protože ji nezprostředkovávají slova, nýbrž přímo zazní ona sama. Milostný příběh pracující s nejušlechtilejšími city, se sebeodříkáním i naprostým pohlcením láskou, se sice odehrává v druhé půli šedesátých let, v časech studentských revolt, avšak ty se stávají pouhou nezávaznou kulisou. Nanejvýš spatříme několik vzrušeně přebíhajících skupin, aniž by ústřední hrdina, vysokoškolák Toru (Kenichi Matsuyama) s nimi měl cokoli společného, snad je ani nevnímá. Nakonec i sociální vymezení Torua, jenž si na studia evropské kultury (jmenovitě jsou zmíněna starořecká dramata) a později i na bydlení mimo vysokoškolskou kolej musí přivydělávat v továrně a prodejně hudebnin, vyznívá jako přídatná vsuvka bez patřičné motivické odezvy. Celé vyprávění se halí do zkoumání niterných problémů, které postihují ani ne tak submisivního, vnímavého Torua, jako dívky, které se ocitají v jeho blízkosti a svěřují se mu se svými nejtajnějšími obavami i tužbami, zvláště pak s potížemi či zábranami při sexu. Toru začne po sebevraždě svého nejlepšího kamaráda Kizukiho chodit s jeho dívkou Naokou (Rinko Kikuchi), aniž tuší, že tato dvojice se navzdory všem snahám nikdy spolu nepomilovala. Teprve narozeninová oslava všechno změnila. Dívka přizná, že po Toruovi toužila tak silně, až celá zvlhla - jenže to byl jediný případ, kdy byla na sex opravdu připravena. Později ji opět souložení bolelo a nezvládala jej. Toru zjišťuje, že Naoko je psychicky labilní, že má problémy navazovat kontakt s lidmi, že se léčí v odlehlé ozdravovně, kam ji mladík jezdí navštěvovat. Ale ani horoucí ujišťování o vzájemné lásce nezabrání, aby u ní selhal sebezáchovný pud. Po celou dobu své zvláštní známosti se Toru snaží, byť ne vždy důsledně a přesvědčeně, uhýbat jak před hlásanou i uskutečňovanou promiskuitou svého spolubydlícího na kolejích, tak před milostnými návrhy sličné spolužačky Midori (Kiko Mizuhara), jen zdánlivě vyzývavé, ba přílepné, jež se navenek ostýchavému mladíku svěřuje, že jejím největším přáním jsou milostné hrátky právě s ním. Z filmu asi příliš neodečteme průlom, jaký v šedesátých letech zasáhl panující mravy. Změny se dotkly zpola tabuizované intimity, jejíž projevy - a zvláště něžnosti - se neslušelo ani praktikovat, ani zobrazovat. Nejedná se přitom o samotný sex, ale o široký vějíř doprovodných projevů, počínaje vlahými polibky a konče odvahou svěřit se milenci či příteli s intimními potížemi, ale také se sexuálními tužbami a potřebami. To všechno Norské dřevo až s okázalou doslovností ukazuje. Původem vietnamský režisér Anh Hung Tran (proslavila jej zejména vizuálně vytříbená prvotina Vůně zelené papáje) se ovšem vyhýbá explicitním erotickým výjevům, nanejvýš zpodobní hlavy milenců sténajících v milostné extázi. Většinou své hrdiny zachycuje při rozmluvách, ať již sedí a zpravidla obědvají nebo podnikají dlouhé procházky, pozorně naslouchajíce jeden druhému. A nutno upozornit na nezvyklé rozhodnutí umístit rozsáhlý dovětek až za závěrečné titulky - teprve v něm se divák dovídá podrobnosti o vyústění celého snímku. Norské dřevo se vyznačuje jak osaměním svých postav (jsou většinou zbaveny širšího zázemí, nejen rodičovského), tak jejich přechýlením k jakoby absolutnímu pohlcení prožívanými city. Tran, jak je u něho obvyklé, upřednostňuje povlovné, snad až rozvláčné plynutí příběhu, převažují statické záběry, případně spolu s aktéry podniká dlouhé jízdy větrnou, věčně zachmuřenou a studenou přímořskou krajinou, aby dopodrobna přiblížil jejich niterná dilemata. Avšak samotná staromilská idea všeobjímající a bezpodmínečné lásky chápané jako závazek zahlcuje příběh narůstající neživotností, odkazuje kamsi k dávným melodramatům. Liší se od nich výrazovou pečlivostí, střízlivostí, odtažitostí a zejména absencí prvoplánové dojemnosti, jakkoli se ve filmu syceném osudovostí hojně vzlyká. Režisér nechce diváka vtáhnout, vnáší protokolární prvky umocněné knižně znějícími promluvami i bezpříznakovým herectvím, rozkolísaným mezi zklidněním a výbušnou expresí, posouvaným k ritualizaci slov i skutků. K tomu přistupují početné vnitřní monology a komentáře - nejen Toruovy, sdělované s časovým odstupem, jak prozrazuje znalost budoucích událostí, ale rovněž Naoko, jejíž hlas provází dopisy adresované Toruovi. Postavy sdělují své pocity, občas je vyjádří v křečovitém zkratu, avšak jejich rozkreslení neproniká pod povrch. Jako základní neduh celého filmu shledávám jeho uzavřenost do výlučných figur i vztahů, jejichž modelová vážnost a naléhavost promluv se vinou toporné inscenace často přechylují až ke směšnosti. Vznikla toliko ilustrativní pohlednice s výtvarně důmyslnými obrázky, zvláště pak drsné přírody s příbojovým duněním a rozvlněnou vysokou trávou. Režisér, podřizující se mondénní předloze, jen předstírá vypovídací hloubku. Občas zdůrazňovaná "artovost" Norského dřeva je tudíž okázalou, ale o to matoucnější fikcí.