Poslední dva jmenované tituly jsou spolu s onou osmičkou součástí volné trilogie, ve které je revizionisticky přistupováno k historii, jak je známa z dějepisných učebnic, a ve které se motivicky navrací několik témat. Z nich nejvýraznější jsou dvě, kdy první se vztahuje k naší žité skutečnosti (historii, ale i současnosti) a druhé k tomu, jak je tato vyobrazena v kinematografii (let dávno minulých, ale i nedávných). Jedno dominantní téma se týká příkoří z důvodu rasové/etnické příslušnosti k perzekuované minoritě a morální/etické oprávněnosti pomsty. Převládající druhé se vypořádává s tím, za pomocí jakých typů postav, jakých postupů a s jakým vyzněním bylo špinavé - značně zakrvavené - prádlo převážně Spojených států amerických vyobrazováno na plátně/v televizi.

Výše uvedená významová ambicióznost bývá opomíjena, což souvisí s nastíněnou propagační strategií, která je u Osm hrozných ještě posílena. Nejenom že se jedná o režisérův a scenáristův osmý titul, který má "shodou náhod" v názvu číslo osm (odkazuje nejenom k dvěma westernům, týmovému Sedm statečných a sněžnému Condenados a vivir, ale pravděpodobně i k felliniovské metafikci 8 1/2). Polovinu titulních postav navíc ztvárňují Tarantinovi pravidelnější anebo stálí herci (Samuel L. Jackson představující se zase v jiné poloze, záměrně john-waynovsky manýristický Kurt Russell, okázale přehrávající, postavu dr. Schulze připomínající Tim Roth a sympaticky podehrávající Michael Madsen). Dění je zasazeno do stejného fikčního světa, v jakém se odehrávají ostatní Tarantinovy filmy, v nichž se vyskytuje značka tabáku Red Apple (tj. Pulp Fiction, Jackie Brown, Kill Bill, Auto zabiják, resp. Planeta teror a Nespoutaný Django). A aby sebereferenčnosti a návratu k známému nebylo málo, tvůrce snímek přirovnával vedle zjevných inspiračních zdrojů (sněžné westerny, survival horory) ke své prvotině Gauneři.

Podobnostem a návaznostem navzdory některým uniká, v čem se Osm hrozných odchyluje, na co jiného krom tarantinovského universa navazuje a v čem a proč se jedná o pozoruhodné dílo. Pro prokázání takového tvrzení se jako nejvhodnější jeví žánrové a vypravěčské hledisko, které nebude opomíjet širší kontext. Zbytek kritické reflexe se proto omezí na dvojici uvedených perspektiv, aniž by byly součástí argumentace jakékoliv spoilery kazící zážitek pro ty, kteří poslední tarantinovku ještě neviděli.

Osm hrozných si říká o to, aby bylo vnímáno jako "Gauneři v galanterii", ale adekvátnější je zasazení do tradic, z kterých opravdu čerpá, a to jsou převážně televizní a filmové westerny 50. let. Z prvních přebírá velmi častou zápletku, kdy postavy s velmi protichůdnými povahami a s vlastními cíli jsou nuceny být v jednom prostoru a postupně odkrývají svůj charakter (Bonanza, The Rebel), přičemž spouštěčem je "whodunit" (kdo spáchal určitý (zlo)čin a co tím sledoval?). Z druhých jednak zasazení do sněžného prostředí (Track of the Cat, Day of the Outlaw), jednak psychologizaci postav, které nejsou tak jasně profilované a morálně pólované jako v dekádách předchozích (The Fastest Gun Alive). Výchozí bod zápletky i některé zvraty jsou přejaty z yojimbovského fláku Machibuse, kterému jsou hodně dlužni i Gauneři, a epizody Fair Game ze seriálu The Rebel.

Přímé a neskrývané čerpání, ačkoliv tentokrát poprvé bez poděkování konkrétním inspiračním zdrojům v titulcích, není důkazem nepůvodnosti. Naopak, kombinace několika různých tradic (vzorce zápletek z televizních dobrodružných whodunitů, prostředí ze sněžných a pojetí postav z těch psychologizujících westernů, excesivní násilí z japonských i angloamerických exploatací a do toho atmosféra paranoidních survivalů) dává vzniknout zcela originálnímu tvaru. Znalci a znalkyně si mohou vychutnávat, jak se uvedené vzorce proplétají. Všichni pak musí přistoupit na divácky nevstřícnou, ale ozvláštňující strategii odlišující Osm hrozných nejenom od uvedených "zdrojů", ale i od ostatní Tarantinovy tvorby: ve skupině ústředních postav není ani jedna, s kterou by bylo možno vyloženě sympatizovat anebo se s ní identifiovat (za předpokladu, že lidé čtoucí tyto řádky nejsou mizogyni, rasisti, psychopati atd.). Absentuje jakékoliv morální centrum, což umožňuje rozehrát hru s diváckými očekáváními. 

Přirovnání, že Osm hrozných jsou "dvakrát tak dlouhými Gaunery", "závěrečnou konfrontací mezi Billem a Nevěstou z Kill Bill v tříhodinovém podání" anebo "prodlouženou úvodní scénou z Hanebných panchartů bez přepínání mezi několika jazyky", není tak úplně přesné. První jmenovaný zprvu mátl časovými skoky, kdy jsme byli bez potřebných informací vhozeni přímo do nechronologicky odvyprávěného dění, v průběhu kterého pouze jedna postava zatajovala svou pravou identitu. Druhý jmenovaný reflektoval cíl, kterého se protagonistka snažila dosáhnout, a na konci překvapil vydáním se jiným než očekávaným směrem, protože nám byla skryta jedna klíčová informace o dovednosti hrdinky. Třetí jmenovaný zase budoval napětí tím, že víme víc než nám sympatické postavy, a tak se o ně strachujeme.

"Osmička" volí jiný postup, protože až na jednu výjimku ostatní postavy nejsou tím, čím se zdají být, morální dilemata nejsou dlouze rozebírána a napětí je budováno nedostatkem informací a zpětným zpochybněným dříve poskytnutých. Promyšlené, sáhodlouhé monology zastávají funkci prstu na kohoutku zbraně, dialogová výměna na určité téma je napínavější než mnohé přestřelky. V pomalu gradovaném vyprávění je dostatek prostoru na postupné rozvíjení a zužitkování motivů, které se navracejí s až rytmickou přesností, kdy zdánlivě nepodstatná zmínka (deka) anebo prvek (nápis, dopis) později naleznou svou funkci.

 

I díky tomu je tato tarantinovka zdaleka nejsoudržnější, přestože si zachovává typické postupy v podobě narušování narativních konvencí. Nechybí dělení do kapitol (dané příchodem nové postavy, změnou místa dění, skokem v čase dopředu anebo dozadu), postupné přidávání ústředních postav (ala Gauneři), střídání hledisek mezi nimi pro narušení jednoduchého souznění (ala Pulp Fiction - Historky z podsvětí), jejich dekonstrukce jako žánrových typů (ala Kill Bill a Nespoutaný Django) i proměna toho, kdo zrovna hraje prim (ala Auto zabiják).

A znovu platí, že i když pro někoho může jít o známé a ozkoušené postupy, jejich kombinace je to, co výsledek činí neotřelým. Důvodem není pouze to, že protagonisté jsou spíše antagonisty. Je jím více fakt, že postupy jsou navázány na hru se žánrem a vyprávěním (whodunit s řadou rozesetých vodítek a nejednoznačností) - a že tato hra není pouze rozjíveným blbnutím s kinematografickými tradicemi a konvencemi, ale vztahuje se k významovému rámci. Osm hrozných se primárně nevypořádává s dobovou propagandou na několika stranách "barikády" (Hanebný pancharti) ani se způsobem vyobrazení určitého etnika ve filmové minulosti (Nespoutaný Django), ale je komentářem nejenom k historii Spojených států amerických, ale i současnosti. Falešné přísliby, rozhádanost uvnitř určitého správního celku vedoucí k vlastní zkáze, možnost překonání rasových a etnických předsudků sloučením etických pravidel s morálním kodexem - a v neposlední řadě historie, která je revidována, a současnost, která vyžaduje revizi, jinak se bude vše opakovat.

 

V místech, kdy film nesmlouvavě rve velkou černou mambu do chřtánu bělošské historie, je pouze zneklidňující a zábavný. V místech, kde subtilně a soustavně pracuje s odkazem (kinematografickým, skutečným), není hrozný, ale naopak výborný. Začíná záběrem na zasněženou sochu Ježíše na kříži, čímž dává najevo, že Bůh není - a pokud, tak pouze ten filmový, protože záběr zároveň odkazuje na Velkou červenou jedničku. Osm hrozných navzdory očekávání není pekelnou jízdou, protože má tempo zrychlujícího dostavníku, ale je po čertech boží.