Transformeří série začíná prologem, recenze zase shrnutím názoru autora kritického textu na předchozí díly. Nebudeme tuto tradici porušovat, protože se od ní většinou odvíjí čtenářova (ne)shoda a rozhodnutí, jestli má své těžce vydřené peníze investovat do návštěvy kina. Navíc se tím naruší norma v podobě psaní odbornějších článků v plurálu, a o narušování či vybočování z norem, až vychýlenost, jde v Bayově tvorbě především.

První díl považuji za nejlepší počin Mr. Blockbustera (a tudíž i nejlepší část Transformerů): velmi dobře odvyprávěný spielbergovský snímek, který je mnohem chytřejší než jeho námět. Na dvojce je znát, že vznikala v době stávky scenáristů - dodržuje sice pravidla výstavby hollywoodských děl, ale výplň mezi většími strukturními body obratu má velmi proměnlivou úroveň. A co hůř, příval atrakcí začne být po určité době ubíjející, protože je ozvláštňující pouze střídáním prostředí, což dost dobře nestačí.

Zatímco pro prostřední díl původní trilogie byla příznačná scéna, v níž se ničí vysokoškolská knihovna, její završení je mnohem ambicióznější. Jako kdyby se snažila vyprávět příběh a mít atrakce, které jsou nějak motivované a ve kterých postavy prochází vývojem. Přitom je ale jediným sjednocujícím prvkem významový přesah v podobě korporátní satiry a oslavy mužství. A jelikož Transformeři završili vývoj protagonisty Sama... co to píšu za m*dky (prej že mám přidat hvězdičku, abych to moh´ použít), protože jsou jednou z nejvýdělečnějších filmových sérií, přichází sequel, který je zároveň rebootem/restartem.

Mnohým nejspíš bude stačit následující hodnotící stanovisko: Transformers: Zánik jsou lepší než dvojka a trojka, ale horší než jednička. Jsou ale tak pozoruhodným objektem, který lze rozebírat z analytického hlediska. A díky narážkám na více či méně dávnou minulost se otevírá různým interpretacím. Zaslouží si proto pohled, který vystihuje tagline první části: "More than meets the eye." Všehovšudy, rozmanitou škálu názorů máte v Prvních dojmech.

Transformers: Zánik jsou pozoruhodní svou rozporností, kdy nelze dost dobře určit, k čemu se přiklání - a jestli různé způsoby výkladu náhodou nejsou jednou ze strategií, jak oslovit co nejširší diváckou - demografickou - skupinu. Jsou čtvrtým příspěvkem do transformerského universa, přitom ale jedna z prvních vět od provozovatele kina zní, že dnes Hollywood točí samé sračky, protože jsou to jenom remaky a sequely.

Jsou velkorozpočtovým trhákem, který má dobře víc než 60% procent stopáže v IMAX formátu a který je možné zhlédnout i ve 3D a poslechnout si ho ve zvukovém systému Dolby Atmos, a přitom je oslavou starých technologií, které shromažďuje jeden z protagonistů. V hojné míře se užívá product placement, ale na tento je ironicky upozorňováno ještě předtím, než se tak stane (a následně je z něj udělán running gag). Dokonce je celá jedna scéna (bez jakékoliv souvislosti a dohry ve vyprávění) vystavena na nespokojenosti jednoho z původních Autobotů, že z komerčních důvodů dostávají jejich klony facelift.

Postoupit se dá ještě hlouběji, na úroveň výkladu. Na jednu stranu je kladen důraz na rodinné hodnoty, na tu druhou jsou ale lidé definováni jenom na základě jejich vztahu k technologii (taťka opravuje, dcera to umí s řadící pákou /dvojsmysl zamýšlený/ atd.). A mnohem, mnohem problematičtější to je, když půjdeme ještě dál, abychom zjistili, co nám dílo říká o společnosti, v níž žijeme.

Stačí jenom odhodit předsudky vůči velkolepým podívaným, které nic nereflektují a které jsou ukázkově bezpříznakové. Nastíněný přístup jednak předpokládá určitou hierarchii v produkci (artfilmy o něčem jsou, blockbustery ne), která je ryze snobská, jednak je v něm obsaženo ignoranství, protože žádné dílo nevzniká ve vzduchoprázdnu bez přímých i nepřímých ekonomických, politických ad. vlivů (či tlaků, chcete-li). Právě v ohledu "společenského" významu se Zánik ukazuje být nejasný.

Jde o dílo, ve kterém zábavnost jedné scény spočívá v tom, že Texasan vyhání Afroameričanku ze svého pozemku baseballkou, protože si údajně nárokuje právo na jeho pozemek. Dílo, ve kterém je idealizován - až romantizován - americký Jih, protože na něm platí zákony (např. ten Romea a Julie), které by jinde byly nepřijatelné. Dílo, ve kterém nejenom Autoboti, ale i Asiaté odpovídají těm nejhorším rasovým stereotypům, na nichž je založena většina xenofobních vtipů. Přitom ale vede k poznatku, že každý je individualita, která si zaslouží uznání, pokud je schopna pracovat jako jeden tým bez ohledu na neshody pramenící z předsudků.

Odsuzuje otrokářství, jež si ale vykládá jako podmanění si druhých k dosažení vlastního cíle, v rámci kterého jsou povoleny nějaké vedlejší ztráty. Představuje nový typ Autobotů i Decepticonů, přidává k nim Dinoboty, přičemž důvod není jiný než ryze ekonomický (tie-ins!), ale do centra "vyprávění" staví postavy z nižší střední třídy, které svou pouť skončí v Hong Kongu, jehož vládní špičky udělají pro záchranu svých lidí vše, zatímco Bílý dům o ničem neví a všemu vládnou zlé korporace a spin doctoři.

Jinými slovy, pokud si budete chtít zaměstnávat mozek interpretacemi, jsou Transformers: Zánik překvapivě nebývale bohatým snímkem. A nebo si můžete vystačit s tím, že navzdory všem referencím (otrokářský Texas, waterboarding, Jobs ad.) o skutečnost nejde, protože ta je nahrazována její médii zprostředkovanou podobou, protože ty musí suplovat mýty, které Spojené státy americké nemají. Dinosaury zabili mimozemšťané, protože Stanley Kubrick, a Západ a celkově staré časy měly něco do sebe, protože John Ford.

Pak se můžete opájet (slovo, které nemůže chybět v žádné alespoň trochu neoformalistické recenzi) novým typem blockbusteru. Zahraniční recenze sice psaly o redefinici letní zábavy (všeho je víc, hlavně akce), ale pointou je, že "víc" je zároveň "jinak" (akce, ve které se nedá poznat, kdo je kdo a co se děje). Klasické hollywoodské vyprávění má protagonistu či protagonisty, který či kteří chtějí dosáhnout stanoveného cíle, aby vše navrátili ke statusu quo, přičemž často jde o rozpor mezi dvěma liniemi akce: osobní a pracovní. Oproti tomu si kinematografie atrakcí zakládá na okázalém (další nezbytný výraz ze Slovníku akademických floskulí) předvádění technologické "vyspělosti" média.

Transformers: Zánik na soudržné vyprávění s vývojem postav rezignuje, i když se ještě obtěžuje dodržovat načasování klasického hollywoodského díla (ignoruje ale souslednost aktů a vzhledem k délce ke zdvojení některých). Úvodním záběrem dává najevo, že půjde o atrakcí: z mimoobrazového prostoru přilétají lodě. Proč z mimoobrazového prostoru? Protože vynikne zvukový mix! Proč hned několik a ne třeba jedna? Protože jde o to, že nejsme schopni rozpoznat, čí ty lodě jsou, kdo v nich je apod., a tak se dostáváme do určitého rozpoložení.

Dánský kognitivista Torben Grodal rozpoznal čtyři fáze (intenzity, saturace, tenzity, emotivity) mentálního zpracování audiovizuálního díla. (Kognitivismus je nehezké slovíčko, ale pokud chcete před svými uměnovědnými hipsterskými kamarády v kavárně machrovat, pamatujte si, že filmový kognitivista se zajímá o to, co dělá divák s filmem, např. jakým způsobem rekonstruuje příběh.) Při sledování atrakčních sekvencí ve čtvrtém spektáklu o autech přeměňujících se na roboty se povětšinou pohybujeme mezi prvními dvěma: v případě první zpracováváme základní textury, linie a figury v obraze, u druhé již tyto rozpoznané objekty mají účinek, aniž by se zařazovaly do časoprostoru příběhu, spíše mají podobu rytmů a struktur, obrazů nasycených asociacemi.

V mnoha recenzích se asi bude opakovat, že "je to počtvrté to stejné" (a bude to použito jako "argument" jak pro, tak i proti), ovšem ono není. Mizanscéna je tak zahlcená, že nevíte, kterého plánu si dřív všímat: v prvním se na střechách bijí roboti, v druhém je automobilová honička. Hudba a zvuk se slévají do jedné kakofonie, díky "bayismům" mnohdy nejde rozpoznat kdo, co a proč, vidíme jenom dým z výbuchu či bortící se věci.