Zahajovací film letošního ročníku Mezipater se nesl v duchu jedné velké party. 54: The Director's Cut zobrazuje noční život newyorského legendárního Studia 54, jehož největší rozkvět lze datovat do pozdních 70. let, kam je zasazen i příběh tohoto snímku. Film měl sice premiéru v roce 1998, jenže bylo vystřiženo značné množství scén, jež by – jak se producenti obávali – svou morální ambivalentností či (bi)sexuální explicitností mohly pobouřit diváky.
Nová režisérská verze, jež byla uvedena s nadšeným diváckým i kritickým ohlasem letos na filmovém festivalu Berlinale, je temnější verzí příběhu mladého Shanea, který se touží dostat mezi smetánku celebrit pravidelně navštěvující Studio 54. Film tak předkládá mnohem zajímavější příběh, ne tak plochý jako jeho původní verze, nezdráhá se adresovat otázku (bi)sexuality a především dává jasně najevo, že se posunuly nejen hranice filmového žánru, ale že došlo i k progresu vnímání a tolerance lidské sexuality.
Zachráněných 36 minut původního materiálu tak snímek nejen povznáší, ale dodává mu též i nový význam přesahující filmové médium. Některé střípky původně zamýšleného filmu se navíc podařilo zachránit pouze ve VHS kvalitě, což spolu s mladičkým Ryanem Phillippem a rozkošnou Salmou Hayek dodává notnou dávku nostalgie.
7/10
Není babička jako babička. Božena Němcová by mohla vyprávět – a Lily Tomlin, jež exceluje v ústřední roli Babi, též. Tahle babi je totiž rozená básnířka, je hip, je cool, je to ženská od rány a především je neskutečně silný jedinec. Stále ještě se nezotavila ze smrti své životní partnerky, právě se rozešla s o generaci mladší ženou, a navrch jí na dveře zaklepe vnučka s tím, že je těhotná a potřebuje sehnat peníze na potrat.
Babi je snímkem svižným, po většinu času komickým, ve správných chvílích dojemným a ve všech momentech příjemně civilním. Excelují v něm tři generace hereček – Lily Tomlin, Marcia Gay Harden a Julia Garner. Největší pochvalu si zaslouží Tomlin, která celý film nese na svých bedrech a pokud existuje nějaká spravedlnost, neměly by ji minout alespoň nějaké nominace na herecká ocenění. Navíc se Babi sympatickým způsobem zaměřuje na rodičovství párů stejného pohlaví.8/10
7/10
Celovečerní debut italské režisérky Laury Bispuri se nese v hloubavém duchu, kdy obrazy vysvětlují vnitřní motivace postav víc než slova. Zvláštní pozornost si zaslouží překrásná kamera, která zachycuje okouzlující obrazy především v části natáčené v albánských horách. Alba Rohrwacher zase nenásilně a věrohodně zachycuje vnitřní boj, jež se odehrává v postavě Hany/Marka.
Sexualita zde má vskutku komplikované postavení. Hana, která musela popřít svou ženskost a žít jako muž, se vydává za svou sestrou do Itálie, kde postupně znovuobjevuje a zvyká si na své ženství. Téma vítězného snímku rovněž poukazuje na trend započatý již například loňským vítězným filmem Mezipater, Něco se musí zlomit. Tento trend naznačuje, že kinematografie se již jakžtakž poprala s coming-outem gayů a leseb, přičemž nyní se potřebuje vypořádat s trans tématikou.
Právě Navždy pannou se s otázkou lidské sexuality vypořádává po svém, přesvědčivě a nenuceně. Není zvykem, aby vítězné filmy byly vždy těmi nejlepšími, ale v případě letošního vítězného snímku se nemůžu ubránit pocitu, že přívlastek vítězný je ekvivalentem pro nejlepší.
9/10
P.S. Jako zakončovací snímek byla uvedena retrospektivní Dětská hodinka z roku 1961 s Audrey Hepburn a Shirley MacLaine v hlavních rolích. Film o dvou učitelkách, jež jsou nařčeny z toho, že spolu mají aféru, byl na dobu svého vzniku nezvykle otevřený a odvážný. Ač se (nejen) filmy v zobrazování lidské sexuality signifikantně posunuly, Dětská hodinka má i v roce 2015 stále co nabídnout. Až tedy budete přesyceni Audrey Hepburn v romantických komediích jako Snídaně u Tiffanyho či Prázdniny v Římě, pusťte si ji například právě v Dětské hodince. Odvděčí se vám výborným výkonem v nestárnoucí queer klasice.
