Název snímku samozřejmě odkazuje k debutovému albu průlomové rapperské skupiny N. W. A. z roku 1988, které položilo základy pro žánr gangsta rap a také formovalo vývoj daného žánru napříč následujícími lety. Ještě předtím než se z rapu a hip-hopu stala mainstreamová pop-music, vycházely nekompromisní a kontroverzní singly z naštvanosti vůči autoritám (hlavně policejním složkám) a sociálně znevýhodněného prostředí ghetta, které zmítaly rasové nepokoje, války gangů nebo obchod s drogami.
Takovým místem byl i kalifornský Compton, z něhož pocházela trojice interpretů Eazy-E, Dr. Dre a Ice Cube, kteří později založili výše zmíněné uskupení, jež se později rozrostlo ještě o dva další členy. Námět pro zfilmování tedy skrýval velký potenciál, což vědělo studio Universal, jež snímek připravovalo již od roku 2012, a také producenti Ice Cube a Dr. Dre, kteří viděli nejen potenciál v relativně drsném převedení osudů N. W. A. do filmového zpracování, ale také záminku pro opětovné oživení zájmu o své tehdejší singly. Což se také stalo, protože nepřístupný Straight Outta Compton utržil za první víkend v amerických kinech více než dvojnásobek svého rozpočtu, přičemž samotná alba se v USA dostala zpět do žebříčků prodejnosti.
Potud byla mise splněna. Snímek si však překvapivě dobře vede i u kritiků, což je vzhledem ke svému vymezení jistě nevídané, protože žánrově i tematicky obdobně laděné tituly jako The Notorious B.I.G. nebo Zbohatni nebo chcípni se v posledních letech staly spíše terčem posměchu. Za jedinou snesitelnou rapperskou „biografii“ se tak doposud považovala 8. míle, která byla ale spíše žánrovým filmem o vzestupu a pádu, inspirována kariérními začátky Eminema.
Konvence životopisného dramatu a tzv. hood filmu (filmu ze „čtvrti“, který zahrnuje prvky předměstské afroamerické kultury jako hip-hopovou hudbu, pouliční gangy, rasovou diskriminaci apod.) mísí i Straight Outta Compton, protože jednak zachycuje stěžejní události ze života jeho protagonistů a jejich uskupení, zároveň je však žánrovým vyprávěním s ucelenou hlavní dějovou linií a několika vedlejšími. Režisér F. Gary Gray (který vystřídal původně zvažovaného Johna Singletona) a scenáristé Andrea Berloff a Jonathan Herman zbytečně neexhibují a nabízejí ucelené, lineární vyprávění, které velmi smysluplně využívá skutečné událostí a lehce je přepracovává pro dramatické potřeby.
Přechody mezi velkými časovými úseky jsou sice někdy až příliš násilné a výsledný, až dvě a půl hodiny dlouhý film dokáže působit i poněkud uspěchaně. Je však potěšující, že pokrývá naprostou většinu zásadních událostí ze života postav, včetně spousty drobných detailů a cameo rolí, které jistě ocení fanoušci daného hudebního žánru. Zároveň zachycuje nejslavnější rapová vystoupení, včetně proslulého přednesu protestního singlu Fuck Tha Police, jenž vyústil až v zatčení a nepokoje v ulicích.
Hudba obecně velmi invenčně podporuje obraz a zdánlivě šablonovitému životopisu dodává na netradiční dynamice. Přecházení mezi diegetickou (nahrávání singlu ve zvukové kabině) a nediegetickou (hudba nevychází ze světa příběhu, ale jen dokresluje obraz) hudbou udržuje správný rytmus vyprávění, v němž se tak zdá, že se nenachází (doslova) žádná hluchá místa – ve spojení s šikovným střihem a pohyblivou kamerou Matthewa Libatiquea (dvorní kameraman Darrena Aronofského) tak vznikají působivé obrazové montáže, které vtahují do obrazu.
Pozoruhodné dějové napětí dokáže z převážně dialogových scén vzbudit i Gray, zejména v akčním žánru zkušený režisér snímků jako Loupež po italsku nebo Ctihodný občan. Zde se evidentně zhlédl v klasice subžánru „black cinema“ Chlapci ze sousedství nebo raných filmech Spikea Lee, jejichž špinavou estetiku, realistické vykreslení poměrů průměrného amerického ghetta nebo rasové pnutí Straight Outta Compton obsahuje. Jako přesvědčivý se ukazuje také při vedení herců, z nichž ani jeden není příliš upozaděn na úkor druhého – díky práci maskérů a kostymérů navíc ústřední představitelé vypadají téměř totožně se svými předobrazy, což dojem autenticity ještě zesiluje. Škoda jen, že v závěru snímek doplácí na své životopisné kořeny a místo zatlačení na pilu sklouzne k poněkud prvoplánovému sentimentu.
Přesto jde o životopisné drama, jehož synonymem není šablonovitost, akademická předvídatelnost a herecká exhibice, nýbrž živelná a energická podívaná, která spíše připomíná hranou verzi videohry Grand Theft Auto: San Andreas než dlouze se táhnoucí odškrtávání položek ze žánrového seznamu (což může být samozřejmě dané samotným námětem, protože film o N. W. A. nemůžete natočit jako třeba Walk the Line).
Straight Outta Compton tak ukazuje, že i z potenciálně nezajímavého hudebního životopisu může být mainstreamově přístupný a zábavný film, který bude divák s chutí sledovat i dvě a půl hodiny a necítit se, že mu čas strávený v kině nepřinesl více než přečtení si o historii interpretů na Wikipedii.
