Daniel Radcliffe to tedy dokázal. Ještě před pár lety by člověk řekl, že brýlatého čaroděje mu už v budoucnu nikdo nikdy neodpáře, ale Radcliffe se nedal a skočil po hlavě do řetězce rolí, kterými ze sebe postupně potterovskou škatuli nemilosrdně strhával. Divadelní Equus, právník v Ženě v černém, Allan Ginsberg, mladý doktor a jiní. No a letos tu máme dvě další, po kterých už můžeme směle prohlásit, že ze sebe Radcliffe konečně setřásl i ten poslední útržek bradavického hábitu. Bezskrupulózní komediálně temné Horns byly trefa do černého (na Pottera jsem si u nich nevzpomněl ani jednou). No a pak je tu romantická komedie What If, o níž si budeme povídat právě teď.

Původně nesla název The F Word, což je v angličtině menší slovní hříčka, jelikož za „F“ se tu výjimečně neskrývá univerzální vulgarismus „fuck“, nýbrž „friendship“, aneb v tomhle případě velice nežádoucí přátelství dvou romanticky zainteresovaných individuí. Film neotálí a hned vás vrhne do děje. Wallace (Radcliffe) se celý rok vzpamatovával z rozchodu se svou dívkou. Ten ho stál jak studium medicíny, tak veškerou chuť do života. Naštěstí má bratra, který je dokonalý živel a napůl proti jeho vůli dotahuje Wallace na klasickou párty u sebe v bytě. Wallace po roční izolaci společensky nijak nezáří, ale jak to tak bývá, potká dívku jménem Chantry (Kazan) a křísne to mezi nimi. Jeho nová známá už ale bohužel druhou polovičku má, a tak jí Wallace neupřímně přísahá, že bude jen a pouze jejím kamarádem. A v tu chvíli můžete spustit stopky a sledovat, jak dlouho mu to vydrží...

Radcliffe měl vážně štěstí. Role Wallace je pro něj jako ušitá - klasický kříženec sympaťáka a nerda s těmi lepšími vlastnostmi z obou typů. Zvláštní tak akorát, potrhle zábavný a navrch s nezanedbatelnou porcí citlivosti. Ve zkratce, nemůžete ho nemít rádi. Od Pottera naštěstí Radcliffovi přibylo pár ostřejších rysů a vyspěl i herecky, takže s touhle postavou nemá problém. Problém budou mít jen ti, které jeho styl vyloženě irituje, ale objektivně mu není co vyčíst. Šťastlivcem je pak bývalý Harry i co do výběru hereckého protějšku, protože po Juno Temple z Horns opět stanul po boku dokonale roztomilé femme fatale, v tomhle případě málo známé Zoe Kazan. Těm dvěma to spolu vážně sekne a upřímně marně pátrám v paměti po jiné nedávné filmové dvojce, která by měla tak silný faktor košíku koťátek (rozumějte schopnost donutit vás rozplývat se nad nimi).

Je to ale scénář, co tomuhle (jen) potenciálně božímu duu opravdu propůjčuje naditý uzlík lidských sympatií. Co do sestavy archetypů není What If průkopníkem ani zdaleka, kromě ústředního páru jsou tu Wallacův zdivočelý brácha Allan, co nejde pro oplzlost daleko (vynikající Adam Driver), Chantryin přítel sympaťák, kterého byste chtěli nenávidět, ale nemůžete, a pak taky Chantryina promiskuitní sestra, která to hodlá na Wallace zkoušet. Je to jednoduché, klasické přísady romantiky o milých a hodných lidech v nemilých situacích, klíč je ale v tom, jak si tu s postavami scenárista Elan Mastai hraje. Jeho příběh sice opisuje víceméně klasický oblouk a netahá z rukávu žádné atypické zvraty, dává ale spoustu prostoru charakterům, které nežene s bičíkem v ruce co nejkratší cestou na konec, ale dovoluje jim objevovat samy sebe a chovat se doopravdy lidsky.

V praxi to vypadá asi tak, že Wallace s Chantry rozvíjejí dialogy víceméně o pitomostech, které svojí absurdností vyznívají mile a povědomě. Je to skoro jako od Richarda Linklatera, akorát bez filosofování. Díky tomu si Mastai buduje cenný osobnostní základ, který potom zúročuje v průběhu filmu v podobě uvěřitelných zvratů a unikátních vtípků. Odvážný krok nechat postavy mluvit jen tak nesmyslně o trošku víc, než je v hollywoodských romantikách běžné, mu hodně vychází, a to právě povyšuje What If nad žánrovou konkurenci. Je to vlastně úplně jednoduché – špetka obyčejnosti a naivity. Tím to Mastai vyhrál.

Body získává i díky tomu, že nechává obě postavy chovat se trošku sobecky a bezohledně. Tyhle vlastnosti jsou tak typické pro většinu mezilidských, a především romantických vztahů a přitom si do filmových romancí jen málokdy nacházejí cestu ve své čiré podobě. I tady jsou to jen náznaky, už ty ale stačí, aby vás probraly a zaútočily na vaše vlastní svědomí a city. Všechno to pak vyznívá úplně jinak a navíc to odvádí pozornost od berliček a zvratových klišé, která si Mastai po hříchu nemohl odpustit, aneb těch životních dilemat á la „dostal jsem práci na jednom konci světa a ty na druhém“ tu poletuje vzduchem přeci jen trošku moc a v závěru se vlastně ukáže, že na tom vůbec nezáleží. Je otázka, jak moc vám tahle umělá dějová popostrčení vadí, obecně ale platí - čím míň jich je, tím líp.

Rozhodně by vás ale těch pár chybiček nemělo od podívání se na What If odradit. V žánru se (nejen) letos může směle řadit k nadprůměru a je skvělým důkazem toho, jak i malá špetka neotřelosti dokáže ozvláštnit zdánlivě banální zápletku a upřímně a opravdově se vás dotknout. A kdyby tohle náhodou nezafungovalo, je víc než slušná šance, že vás přesvědčí potterovitosti již dokonale prostý Daniel Radcliffe a Zoe Kazan, která by mohla z fleku převzít žezlo hipstersko-nezávislé estetické ikony. Zkrátka a dobře, dejte What If šanci. Litovat byste neměli.

Originální trailer filmu What If