Ačkoli je snímek Boryse Lankosze Druhá strana mince označen za "černou komedii", svým uspořádáním se spíše blíží dávnému kramářskému morytátu o zavražděném milenci. Ozvláštňující polohu dodává jedině zasazení do nejtužších stalinistických dob. Roku 1952 se totiž počíná odehrávat více směšný než dojemný příběh uťápnuté, ostýchavé Sabiny (Agata Buzek), která pracuje v kulturní rubrice kterýchsi novin. Patří do galerie pověstných "šedých myší", její status okamžitě prozrazuje celkový vzhled, styl oblékání i jakoby zakřiknutého chování, němý údiv nad jakýmkoli projevem tělesné žádostivosti, jakkoli ji něco takového současně přitahuje. (To potvrzuje výmluvná epizoda, která následuje nedlouho poté, co svého postaršího šéfa zastihla při náruživé souloži: zkoumavě si vyhrnuje sukni, aby s náznakem sebedotýkání pohlédla, současně přitahována i odpuzována, na své poloobnažené tělo.) Sabina již přesáhla třicítku a žije ve výlučně ženském prostředí. V prostorném, starosvětsky zařízeném bytě žije jen se svou až kuplířsky starostlivou matkou (výřečná Krystyna Janda) a zvídavou babičkou (Anna Polony), jež navzdory tomu, že je upoutána na lůžko, ledasco odhadne a domyslí, co se děje kolem ní. Matka se pokouší dceři opatřit nějakého vhodného manžela, avšak dosavadní nekňubové ponejvíce šířili zmatky, dokonce působili vyšinutě - poslední z nich, když počal lézt po podlaze jako čmuchavý pejsek, ji natolik vyděsil, až jí z rukou vyletěl právě přinášený tác s pohoštěním. Změnu přinese až Sabinino seznámení s pohledným mužem (Marcin Dobrocyński), jenž ji zachránil před útokem svou lapků, když kráčela setmělou ulicí. Rychle se navzájem sblíží, chodí spolu do kina a pohledný, úslužný nápadník ji provází až domů. Galantně ji přitom drží za ruku či roztouženě vtiskne polibek, dokud matka spiklenecky neopustí byt, aby jej milenci měli pro sebe. Tehdy vyjde najevo pravda: samozvaný snoubenec, poté co si se Sabinou položenou na stůl zasouložil, milenku nutí, aby šmírovala svého šéfa a psala na něho udání. Vyhrožuje ji, když odmítá a vyděšená Sabina jej otráví jedem přilitým do alkoholu. Obě ženy pak mají hodně starostí s tělem, klopýtavě a se strachem, aby to nikdo neviděl, tělo přenesenou do vany v podkrovní místnosti, kde je vytrvale polévají žíravinou, aby se rozpustilo. Celý příběh je zarámován současností, kdy již zestárlá, vetchá a o hůl se opírající hrdinka čeká na letišti svého syna, jenž vzhledově jako by z oka vypadl svému otci, avšak tento rozplizlý dovětek postrádá hlubší provázanost se samotným příběhem. Nelze jej přijmout ani jako pointu, spíše končí v melancholicky smířlivém gestu při návštěvě hřbitova. Rubu si v Polsku velice považují, byl označen za nejlepší film roku 2009, získal přes desítku různých cen. Jsem však nakloněn vidět v něm hlavně snůšku morbidních schválností a klišé, počínaje kresbou figur a konče modelací zápletek. Sabinu v její "šedivosti" považuji za postavu až přeumělkovanou (z českého prostředí srovnatelnou snad jedině s protagonistkou Ošklivé slečny), jejíž atributy jsou převážně vnější, dané oblékáním a celkovým zevnějškem, méně jejím niterným uspořádáním. Do příběhu - a to včetně hereckého pojednání - jako by vstoupila z dávných melodramat, nemluvě o sotva uvěřitelné, na lyriku (!) zaměřené novinářské profesi v době, která žádala naprosto odlišné, "budovatelské" vlastnosti i zaměření. Životněji vyznívají její matka (zejména) i babička, ochotné přispět radou jak vyřešit zapeklitý zádrhel. U Sabinina milence se navzdory jeho počáteční důvěryhodnosti vtírají hned od počátku znepokojivé náznaky: už samotné "záchranné" seznámení se zdá být aranžované, pro diváka se později na okamžik odhalí pistole ukrytá v saku, Sabina samotná si všimne stranického odznáčku. Scéna, v níž je přemlouvána k udavačství, se přitom svým pojetím blíží kterémukoli žánrovému výjevu z gangsterky nebo kriminálního filmu, kdy zprvu charismatický ničema nutí svou milenku, aby se zapojila do "jeho" zločinu, ačkoli ona takovou možnost zásadně odmítá. Ačkoli z bezmyšlenkovitého zoufalství sáhne po jedu, na chroptivé a svíjivé mužovo umírání se dívá bezradně, dokonce mu hlavu podloží polštářkem. Zejména v této chvíli probleskuje působivá a výstižná herecká charakterizace, Sabinu skutečně oživující. Režisér Lankosz se pokouší do vyprávění vnášet více či méně groteskní prvky, avšak naráží na jejich chtěnost, cítíme je jako notně spekulativní, chystané na odiv. Pokud v nich něco odečítám, je to spíše obskurnost. Připomenu aspoň Sabinin svíravý strach ze zakázaného vlastnění zlaté mince - pravidelně ji proto polyká! Obecněji to platí nejen pro Sabininy neúspěšné seznamovací pokusy, ale také pro upachtěné trapasy, které lavinovitě provázející odklízení těla. Mám na mysli jeho kradmé táhnutí po schodech, kdy obě ženy ze skrytu přihlížejí nočnímu zatýkání u sousedů, jindy v místnosti s rozkládajícími se pozůstatky, přikrytými údernickými obrazy, proběhne bujarý mejdan stranických funkcionářů, které se Sabina i její matka snaží dlouho marně vypoklonkovat. A přidat lze rovněž nenápadné odnášení a vyhazování jak osobních věcí mrtvého, tak jeho vybělených kostí - do popelnice, do řeky, do písku na staveništi.

Rub zdařile evokuje reálie raných padesátých let použitím černobílého materiálu (to umožnilo vsunout i autentické dobové záběry), jedině scény ze současnosti jsou barevné. Předmětnou rekonstrukci doby však navíc provází úspěšné přiblížení ustavičného strachu, který v daném případě nabývá groteskních rozměrů, obavy z prozrazení sotva budeme vnímat jako humorné, neřkuli že by ponoukaly ke smíchu. Zato hned pochopíme úlevný smích obou žen nad zprávou o Stalinově smrti (zatímco lidé na ulici zmrzávají v pohybu a sošně, bez hnutí postávají), i když vzápětí provázený bolestí předporodních stahů. Dokonce postřehneme jistou symboliku - dítě, počaté i vychované nepochybně s láskou, se nejspíš narodilo v den Stalinova skonu. Ale také vyvěrá bezmoc: ačkoli se Sabina vzepřela nátlaku, jejího šéfa zanedlouho zatknou lidé s arogantním, tupým výrazem v obličeji, vědomi si beztrestné nadvlády nad osudem kteréhokoli člověka.