Francouzský multiumělec Quentin Dupieux je z rodu těch, pro které je možnost natáčet celovečerní filmy příjemnou kratochvílí a rozptýlením v jeho hudební kariéře. Dupieux známý pod svým hudebním pseudonymem jako Mr. Oizo je pro hudební fanoušky pojem v oblasti elektronické hudby a na svém kontě má několik alb a hudebních videí. Na jeho filmovém resumé zatím figuruje sedm počinů. Fízlové, hajzlové jsou jeho předposledním a ryze americkým kouskem. Dupieux není vůbec žádný troškař, pokud jde o filmování, a tak je na svém filmu zároveň kameramanem, střihačem, hudebním skladatelem, scenáristou a režisérem a Fízlové, hajzlové jsou proto projektem vskutku autorským. Což samozřejmě ještě neříká nic o jeho kvalitách.

Fízlové, hajzlové nemají v pravém smyslu slova děj. Část dění se točí kolem jedné (skoro) mrtvoly muže omylem postřeleného policistou Dukem (Mark Burnham), který nemířil na něj, ale na Davida Delorese Franka (Marilyn Manson), kterého chvíli předtím sebral v parku a pak mu u sebe doma vysvětloval, co je to dobrá hudba. V několika dalších epizodách mozaiky jednoho všedního dne v životě jednoho nevšedního policejního sboru figurují ještě policista Rough (Eric Judor), který má ambice prorazit v hudební branži, což hudební producent (Kurt Fuller) jaksi nedokáže patřičně pochopit a především ocenit. Potom je tu také policista Sunshine (Steve Little), který najde na svém dvorku brašnu s penězi, čehož se snaží využít policistka Shirley (Arden Myrin), jež se ho snaží vydírat kompromitujícími materiály značně choulostivého obsahu. A tak dále a tak podobně.

Fízlové, hajzlové jsou dílkem nevšedním, na které můžete pohlížet buď jako na geniální hříčku plnou absurdního humoru, anebo jako na nepovedenou a křečovitou snahu o značně cool komedii ve stylu slavnějšího Dupieuxova jmenovce. Na to, aby Fízlové, hajzlové mohli konkurovat Tarantinovým majstrštykům, jako jsou Gauneři nebo Pulp Fiction: Historky z podsvětí, ale Dupieuxovi chybí jen "nepatrný detail". A kdybychom citovali slova hudebního producenta z filmu – pak mu chybí pět procent talentu, která doplňují těch 95% síly marketingu. Dupieux je zkrátka nonkonformní podivín, který si ve svém filmu dovolí skoro vše, na co má zrovna náladu. Potud je vše v pořádku.

Horší je ale fakt, že se mu jeho podivné nápady, které mimochodem rozvinul na základě svého kraťasu Wrong Cops: Chapter 1 v celovečerní délce nějak nedaří přeměnit v celistvý tvar. Fízlové, hajzlové mají sice epizodickou strukturu jako například Prostřihy nebo Magnolia, ale postrádají jejich sevřenost a dramatickou gradaci. Respektive jsou záměrně nedramatické. Zůstává tak jen snůška vtipných a nevtipných anekdot a těch druhých je bohužel více. 

Dupieuxovi se nicméně pro jeho nekorektní americkou komedii podařilo dát dohromady zajímavý herecký ansámbl, který alespoň trochu vyvažuje jeho značně nevyvážené kvality režiséra. Výborný je Mark Burnham jako hlavní postava, policista Duke, který si přilepšuje prodáváním trávy zašité v krysách. Příjemným překvapením je skoro civilní herecký projev známého hudebního bouřliváka a provokatéra Marilyna Mansona, který je zde bez make-upu a líčidel skoro k nepoznání. U ostatních aktérů ulítlého Dupieuxova universa se dá stěží mluvit o něčem více než o ochotném plnění režisérových pošahaných vizí .

Fízlové, hajzlové jsou pak ve výsledku značně rozpačitou taškařicí, která je s blížícím se koncem čím dál více otravná a zanechá ve vás značně rozporuplné a protikladné dojmy. Někomu se můžou líbit. My se ale raději budeme držet při zemi a Dupieuxovu zhulenou verzi Policejní akademie hodnotíme zdrženlivě. Film můžeme doporučit jen a pouze na vlastní riziko.

Oficiální trailer filmu Fízlové, hajzlové