Ve svém prvním barevném počinu Velká láska (1969) se Étaix, režisér i herec ve svých filmech, vrací k tematice Nápadník, kterým o několik let dříve debutoval: jak ostýchavý mladík hledá ideální lásku. Pierre se sice oženil s Florence, dcerou majitele prosperující továrničky, a jeho poklidné (či možná spíše rezignované) manželství bylo zejména drbnám trnem v oku, avšak stereotypní vztah v něm probouzí potřebu opravdové, romantické lásky, kterou na sebe soustředí pohledná sekretářka. Vyprávění začíná leteckým záběrem na město rozkládající se kolem řeky, kterému vévodí vznosná katedrála. Tam se odehraje hrdinova svatba a tato stavba se i později stává jedním z ústředních motivických bodů ve vyprávění. Kamera zachycující honosnou svatbu podniká dlouhou jízdu kostelem po boku livrejovaného ceremoniáře a všímá si v mnohém bizarních svatebčanů a neváhá některé charakterizovat uměle dodanými zvuky (třeba modlící se stařeně je přisouzeno ptačí štěbetání), pospávající návštěvník dokonce spadne ze židle, když kolem něho prochází pozdní příchozí. Vyprávění se člení do dvou kapitol. První, jakoby retrospektivní, komentuje samotný hrdina, záměrně sdělující informace vyjádřené již v obraze, a zachycuje jeho milostné zkušenosti, kdy chodil s několika dívkami. Není ale vyloučeno, že se jedná o smyšlenky, které vrcholí absurdní pointou, neboť po několikerém změnění přesného místa jedné schůzky se obsluhující číšník odhodlá k nakvašené výtce, že host by se konečně mohl někde usadit. Charakter představ nakonec potvrzuje i kraťoučká vize, kdy v katedrále se nakonec shromáždily v dlouhé řadě všechny případné snoubenky, či představy, co vše by mohl podnikat - sám sebe si představuje mimo jiné i na místě oddávajícího. Druhá kapitola začíná po deseti letech a člení se do několika epizod, které postihují měnivé peripetie jejich vztahu. Pierre a Florence žijí v navenek šťastném, ale přitom již zmrtvělém svazku. Mají oddělené postele a komunikují spolu jen v navyklých stereotypech. Submisivní Pierre si přivykl, že jeho žena je ve stálém telefonickém spojení s matkou (naštěstí tchyně bydlí v patře pod nimi, takže Pierre může sejít dolů a příliš dlouhý hovor přerušit zaklapnutím telefonu, aniž by hlesl jediné slovo). Přesto stačí jediný postupně rozvedený drb, aby Florence s pláčem odešla k mamince. V měnícím se podání "jedna paní povídala" se totiž Pierrova cesta parkem, kde se smeknutím klobouku pozdravil s náhodně míjenou ženou, změnila v groteskní smilnění v křovíčku. Manželka se naštěstí vrátí, na jejich vztahu se však nic nemění. I slibné pletení jakoby dětské výbavičky se nakonec změní v obleček pro psa. Pierra však fascinuje půvabná sekretářka Agnes, dokonce natolik, že i doma je duchem nepřítomný. Dlouho však sbírá odhodlání, aby ji oslovil, a jeho představy se opět stávají rozhodujícím prvkem. Vyvrcholením se stává rozsáhlá snová sekvence, kdy Pierre se na lůžku a v pyžamu vydává na cesty a jako stopařku přibírá právě Agnes. Přitom cestování za slunného dne s jemnou nadsázkou glosuje běžný automobilový provoz - vidíme postel rozbitou o strom, vidíme houkající sanitku v podobě nemocničního vozíku, vidíme srážku dvou postelí, vidíme pána, jenž opravuje nepojízdné vozítko. A celou sekvenci završuje dopravní zácpa, tvořená nedozírným proudem postelí i roztrpčených nocležníků... Mnoho milostných trapasů - zvláště poté, co manželka odjela na dovolenou - se odehrává v Pierrově kanceláři. Počínaje koktavým milostným vyznáním, které Agnes začne snaživě stenografovat, netušíc, komu je určeno, a konče dalším vyznáním lásky, které obrácen zády přednese její postarší kolegyni, která v zaměstnání právě tento den končí. S nepříliš průbojnou Agnes se nakonec přece jen smluví na schůzce, ale dívce připadá (v několika mžikových představách) jako nudný společník, když rozpráví o hospodářské situaci. Když ji zaveze domů, sdělí ji, že ji už nemiluje... Cesta k manželce, navrátivší se z dovolené, je otevřená. Mnoho komediálních okamžiků se pojí se spikleneckými poradami Pierra s kamarádem, jenž mu udílí rady, jak si počínat se ženami. Přitom na Pierrově místě vídáme právě jeho, dokonce se jej ptá na některé podrobnosti, aby mohl pokračovat v rozmluvách, které se opět střídají v několika eventualitách. Vize manželského rozvratu, kdy půlení majetku je prováděno doslova rozřezáním, však není nijak objevná. Dlužno doplnit, že ne každý gag je přiměřeně rozvinut - týká se to třeba aktivit jedné z drben, která chce potají vyslechnout, co si oba kamarádi šuškají, týká se to náhlého Pierrova citového ochladnutí vůči půvabné sekretářce. Velká láska nedosahuje sdělnosti Étaixových předchozích filmů, ani lyrická něžnost, hravost či klaunský úsměšek neplynou se stejnou samozřejmostí. Étaix sice stvořil několik úchvatných scén (zejména onu snovou s cestovními postelemi), ale v celku celé vyprávění přitakává spíše konvenčním, klišovitým historkám o manželské i milenecké lásce a zvláště o představách s milostnými city spojených. Bohužel i většina komediálních nápadů zápasí s potřebnou nápaditostí, často se nemůžeme zbavit dojmu, že jsme je viděli už někdy dříve - a nejen u Étaixe. Občasné zapojení hrdinova úžasu nad děním pro něho nepochopitelným (třeba manželčin odchod po vyfantazírované historce o nevěře) postrádá vtipnější rozehrání, téma rozdílného vnímání téže situace zpracovávaly nápaditěji dřívější Étaixovy komedie (např. Jen když jsme zdrávi, Jojo, Nápadník). Ostatně právě jejich opětovné uvedení bych shledával přínosnějším počinem. Každopádně však vycítíme, odkud brala inspiraci třeba taková Amélie z Montmartru.

Ani po herecké stránce nepřináší Velká láska nic převratně nového. Étaix opět modeluje nesmělého chlapíka bez jakéhokoli zázemí (vlastně až zde je mu přisouzen manželský stav). Obě herečky - a manželku představuje skutečná Étaixova žena Anna Fratellini, vnučka slavných klaunů - zůstávají naprosté ploché a bezvýrazné, vše je vyslovováno skrze navozovaný kontext. Ani barevné ztvárnění nenese nějaký dramatický význam. Hudba vychází z jednoduché melodické linky, která by nejspíše příslušela nějakým klauniádám. Přesto Velká láska má své nepominutelné hodnoty - odkazuje k dnes jim zaniklým kořenům poetické, okouzleně naivistické komedie, jak ji prezentovala tvorba například Jacquese Tatiho nebo Alberta Lamorisse.