Před devíti lety uchvátila svět dvojka Robert Rodriguez/Frank Miller precizně stylizovaným filmem Sin City - Město hříchu, který vycházel z komiksové předlohy druhého jmenovaného a do značné míry vyvolal diskuzi o tom, jak lze vlastně podobný počin chápat a zda už se nestírá rozdíl mezi komiksem a filmem jako takovým. Tento přístup si samozřejmě získal i své odpůrce, kteří dodnes nechápou, co se těm druhým na něm líbí. Faktem nyní je, že po několika odkladech, prohlášeních, slibech a bůhvíčeho ještě tu tedy je konečně pokračování s podtitulem Ženská, pro kterou bych vraždil.

To opět sestává z několika (konkrétně tří) příběhů, jež se odehrávají ve zkorumpovaném a nehostinném Sin City, kde je každý odkázán sám na sebe a nemůže nikomu věřit. Nejvíce prostoru dostává ten, který dal celému filmu název. Onou ženou, pro kterou se zabíjí, je smyslná Ava, jež uprostřed noci zavolá jednomu z mnoha bývalých milenců Dwightovi a žádá ho, aby ji ochránil před násilnickým manželem. Ten sice ví, že tu něco nehraje, jenže láska a vášeň jsou mocné čarodějky a on se hrne do záhuby. Svůj osud v Sin City ale v téže noci pokusí i sebevědomý gambler Johnny, který chce porazit samotného senátora, a striptérka Nancy, jež se chce pomstít za smrt milovaného policisty Johna Hartigana.

Druhé Sin City k nám přichází s pověstí obrovského zámořského propadáku, což je o to smutnější, že jde o nejdražší film, jaký kdy Rodriguez režíroval. A upřímně řečeno se není moc co divit, protože co se vizuální stránky týče, jedná se o totéž v bleděmodré (nebo spíše černobílé), a to už po devíti letech asi nikoho neohromí. Je to přece jen dlouhá doba a komiksové adaptace mezitím udělaly velký pokrok a získaly si miliony fanoušků po celém světě. Proto bychom mohli zavést dlouhou a nekonečnou debatu o tom, jestli podobný záměr má ještě smysl. 

Platí tedy beze zbytku to, že pokud se vám líbila "jednička" a nevadila vám její stylizace, s dvojkou mít problém nebudete a naopak. Vizuální estetika tu pořád svým způsobem je a dá se najít mnoho momentů, které lze ocenit a vychutnat si je. A je úplně jedno, zda mluvíme o hře s černobílým laděním, do kterého sem tam vstoupí jiná barva v křiklavém odstínu nebo striktním dodržení komiksových pravidel, kdy jednotlivé střihy jsou buď ostré, nebo volně přejdou do další scény, stejně jako komiksová okénka.

De facto vůbec nic se nedá říct ani proti zajímavému a přesnému obsazení. Eva Green prostě JE žena, pro kterou se vraždí, je neuvěřitelně sexy a celou dobu tu vystavuje své obnažené tělo a temně zelené oči, Josh Brolin má potřebné charisma a role zranitelného drsňáka pro něj padne jako ulitá, Joseph Gordon-Levitt si svého arogantního a přehnaně sebevědomého gamblera viditelně užívá, i když mnohdy nemá co hrát a totéž do puntíku platí i o Jessice Alba. Účast ostatních slavných jmen potěší, nicméně platí, že více než o čem jiném můžeme mluvit jen o cameo roličkách.

Sin City: Ženská, pro kterou bych vraždil má dva problémy, které se pro někoho mohou ukázat jako poměrně zásadní. Tím prvním je samotná příběhová linka, na které je zoufale poznat, že vlastně jen titulní historka vznikla na základě komiksu. Ta má totiž jako jediná nějaký výraznější děj, gradaci, nechybí jí napětí a je v rámci možností celistvá, což může být dáno i tím, že je odvyprávěna v kuse. Zbylé dvě, které Frank Miller napsal speciálně pro film, už působí naprosto zbytečně a jsou jen chatrnou vatou a plynou v podstatě odnikud nikam. Je to rozhodně škoda, protože právě tato exkluzivita mohla být hlavním trumfem celého díla.

Druhou vadou na kráse budiž to, že film je strašlivě zahleděný sám do sebe a divákovi nejde vůbec naproti. Rodriguezovi s Millerem zkrátka chybí soudnost a někdo, kdo by vše hodnotil s odstupem a dokázal jim říci, že někdy už to s oním komiksovým a vizuálním fetišem dost přehánějí. Jejich snahy tak pochopitelně působí kontraproduktivně a místy se dostavuje nuda. Ne nadarmo se říká, že stokrát nic umořilo osla. Jako by si oba dva mysleli, že jsou neomylní a můžou si dovolit prakticky cokoliv a fandové jim to odpustí. V tomto případě ale tvrdě narazili a až čas ukáže, zda se z toho poučili. Otázkou také zůstává, jaká byla jejich dělba práce - osobně jsem měl dost často dojem, že šéfem byl vlastně autor komiksu, protože mi tu chyběl onen typický rodriguezovský vizuální humor. Ale těžko říct.

Sin City: Ženská, pro kterou bych vraždil určitě nepatří do ranku zbytečných pokračování, jen má smůlu, že jeho realizace trvala tak dlouho, že většinu potenciálního obecenstva přestalo úplně zajímat a ani výsledek není natolik překvapivý, že by se na tom cokoli změnilo. Úplné zatracení si ale podle mého nezaslouží, nicméně návštěva kina se vyplatí hlavně těm, kteří předchozí díl znají a líbil se jim. Ostatní nechť tak činí jen na vlastní nebezpečí. 

Originální trailer filmu Sin City: Ženská, pro kterou bych vraždil / Sin City: A Dame to Kill For