Festivalový tvůrce, jehož poslední díla jsou vnímána jako spirituální, má být zodpovědný za surrealismem řízlou komedií? V zemi kohouta, kde by se jako logičtější volba jevilo oslovení dvojice Gustave de Kervern a Benoît Delépine? Zahraniční kolegové pohrdavě píší o populismu, případně vyčerpanosti.
Dávají tím ale pouze najevo svou neznalost, protože pokud se něčím Dumontova filmografie vyznačuje, je to mistrovská schopnost vykreslit uzavřenou komunitu. Navíc z anglicky otitulkované upoutávky minisérie, na kterou se můžete podívat níže, je patrné, že se Dumont navrací na počátek své tvorby. Jmenovitě k dvojici snímků La vie de Jésus a L'humanité, kdy v prvním vyobrazil nudu na maloměstě plném předsudků vůči "jiným" rasám a v druhém nahlédl do místa vyšetřování znásilnění a vraždy nezletilé dívky. A v P'tit Quinquin k tomu přidává humor.
