Trailerová kampaň na Amazing Spider-Mana 2 nás rozhodně nešetřila. Sony z rukávu sypalo jednu ukázku za druhou a hrálo tak silně na epickou strunu, že očekávání kolem druhého Spideyho nabobtnala do olbřímích rozměrů. V nezáviděníhodné pozici se tím ocitl především Marc Webb, na němž ležela jednak tíha dostát obrovským nárokům kampaní vytvořeným, především ale dát konečně zapomenout na původní pavoučí trilogii a definitivně dokázat, že restartovat značku nebyl mylný tah a že Amazing Spider-Man má coby série svůj jasný a svébytný styl a směr.

V tomhle ohledu je to takové ano i ne. Ano – Webb skutečně dál razí vlastní filmařskou filosofii, která byla jasná už v prvním díle a tady dostává ještě větší prostor. Ne – Amazing Spider-Man 2 se zdaleka nezvládá vyhnout všem prokletím filmových rebootů, na což dojíždí především jeho padouši, ovšem nejen oni. Je až paradoxní, jak dobře a svébytně se Webb v jedničce popral s nutností znovu dovyprávět Spideyho origin a jak se mu teď, když si mohl dělat prakticky cokoliv, vůbec nedaří film posílat nějakým jasným a rozumným směrem.

Pořád ale platí to, že pan režisér a s ním i pisatelské trio Alex Kurtzman (režisér a scenárista připravovaného Venomova originu), Roberto Orci a Jeff Pinkner museli čelit nepříjemnému tlaku hned ze dvou stran – jednak se ještě pořád nemůžou vyhnout srovnávání s Raimiho trilogií a jednak už musí nutně začít budovat základ pro rozšiřování Spider-Manova univerza, aby se náš kamarád ze sousedství mohl za pár let porubat s celou Sinister Six. Z filmu jsou tyhle nároky jasně patrné – se záporáky se pracuje zbrkle a neobratně, časování jejich příchodů i odchodů je až nesmyslně rozvržené a superschopnosti nevyužité. Jde prostě jen o to poslat je všechny co nejrychleji ze střídačky na hřiště, a že tam jen zmateně pobíhají a míč končí každou chvíli v outu, zřejmě nikomu nevadí.

Navíc se docela paradoxně musí záporácké osazenstvo ve více než dvouhodinové stopáži spokojit s poměrně malým prostorem, protože Webb dává, nebo možná spíš dostává obrovskou spoustu místa pro vztahové vývrtky Petera a Gwen. Zaobírá se jimi tolik, že člověk musí nakonec velebit to nemilé rozhodnutí vystřihnout z filmu Shailene Woodley jako Mary Jane, jelikož ta už by tu vážně hodně přebývala. Na druhou stranu si ale Webbovo citové řádění z mé strany zaslouží i menší obhajobu, a to jednak proto, že ve výsledku má svoje jasné opodstatnění a jednak taky proto, že mu romantika prostě a jednoduše vychází. Cukrování Emmy Stone a Andrew Garfielda by rozněžnilo i žulovou zeď, a vy nemáte šanci citovým útokům nepodlehnout.

Jakmile ale Webb otočí stránku a pozve si na podium zmodralého Jamieho Foxxe, zrozpačitíte. Na jednu stranu se mu sem tam daří blýsknout perfektním akčním okamžikem, kde si kamera řádí a zpomaleně poletuje v krkolomných úhlech a perfektně vás vtáhne do víru dění, na druhou ale irituje donebevolající nesmyslností Electrových schopností.

Vítám velkolepou destrukci Times Square, která nadchne každého epigona Nikoly Tesly a posluchače dubstepu, a Foxxova kreace ňoumy, po němž se celý život šlapalo, a tak si teď chce on šlápnout po ostatních, je perfektně ujetá, jako postava ale Electro dojíždí na klasický "syndrom předávkování mocí." Celou dobu si víceméně bez problému smaží kohokoliv, kdo se mu připlete do cesty, přeměna Spider-Mana na Spider-škvarek mu ale bůhvíproč činí obtíže. Tenhle typ nesmyslnosti obstojí v komiksu, na plátně ale nemá co dělat, přinejmenším ne v takovéhle míře.

Webb navíc jako by se snažil doskočit až na "darkknightovskou" laťku, natahuje finále, seč může, čímž se mu nakonec daří propašovat do filmu další dva renomované záporáky, každý si ale jen tak trochu štěkne, což nejvíc zamrzí u Harryho Osborna aka Green Goblina, který je možná nejzajímavější a nejlépe zahranou (Dane DeHaan boduje) postavou celého druhého Spideyho.

Jeho úkol ale bohužel spočívá jen v tom, že zapadá jako dílek do oscorpovské konspirace a sehraje úlohu ve vyhroceném finále. V tom nakonec Amazing Spider-Man 2 nahání dost bodů, už proto, že zhmotňuje na plátně jeden z úplně nejzásadnějších okamžiků celé pavoučí historie, všechno ale uspěchává, všechno jen naznačí, jako by si Webb a spol. pozdě všimli, že se neúprosně blíží konec, a tak rychle házeli postavy a zvraty, aby vyplnili obsahovou kvótu, kterou si vytyčili, ať už to dopadne jakkoliv.

Webbova druhá pavoučí štace je proto plná rozporů. Nekonzistentní, nejistá, neurčitá. Všechno, co předem slíbila, sice plní, ale takovým způsobem, že jste z toho napůl nešťastní. Slogan „Jeho největší bitva začíná“ si tak raději vykládejte jako předzvěst Spideyho finálního střetu se Sinister Six než jako charakteristiku tohohle sequelu. Tady se totiž především řeční a logika se vůbec neobtěžuje dostavit na plac. Celkovou podivnost filmu pak podtrhuje Zimmerova a Pharrelova hudba, která jako by sem propadla časoprostorovým oknem z dob osmdesátkových Star Treků, a nepůvodní soundtrack, který jde na ruku omladině, ale do filmu nepasuje ani trochu.

Nechoďte tudíž do kina na nového Spider-Mana jako na epickou podívanou, zásadně byste se zklamali. Čekejte romantiku, čekejte srdcebol a mezi to si přimyslete pár strhujících akčních scén neoproštěných od nejklasičtější komiksové naivity. Částečně je vlastně fajn vidět v době atmosfericky přitvrzujících komiksových filmů jeden, který je v podstatě úplně prostinký, na druhou stranu to ale z velké části vůbec nebyl záměr, takže jako útěcha tenhle fakt úplně neposlouží…

P.S.: Marc Webb se sice vrátí i potřetí, osobně by mi ale vůbec nevadilo, kdyby ho u trojky vystřídal někdo další, abychom se zas posunuli někam dál. 

Český trailer filmu Amazing Spider-Man 2