Asi nikoho nepřekvapí, že v topce věnující se paranoidním thrillerům se dvakrát objeví v hlavní roli Robert Redford. Jeho obličej a vůbec další typické trademarky si pro účely blockbusterového velkofilmu přejal i Captain America: Návrat prvního Avengera, který se pokusil pracovat s motivem nedůvěry ve státní instituce, neprávem obviněného muže na útěku nebo paranoidní atmosférou, v níž je nutné se neustále ohlížet za záda.
Titulů by šlo samozřejmě vyjmenovat tucet, a to z různých časových období a koutů kinematografie (třeba Hitchock), pro potřeby topky jsme se omezily na ty největší klasiky - abychom se ale zbytečně neopakovali, uhnuli jsme směrem od typického Maratónce raději k jednomu modernějšímu thrilleru Davida Finchera, který dané postupy částečně přejímá podobně jako režisérské duo Anthony a Joe Russoovi u nejnovější marvelovky.Marek Slovák - Hra
Thriller je žánr, který je definován na základě toho, jakou emocionální odezvu vyvolává ve čtenáři/divákovi a jakým způsobem je odvyprávěn. Kdo cíleně vyhledává tento druh zábavy, jde mu/jí o napětí, které je dáno tím, nakolik je vyprávění nekomunikativní (tj. jak moc zatajuje informace), resp. do jaké míry si pohrává s mírou vědění (tj. kolik toho víme víc než ústřední protagonista, a tak se o něj můžeme strachovat, jelikož je nám ukázán větší plán v podobě spiknutí).
Zato paranoidní thriller není soběstačným žánrem, pouze kritickým "zpřesněním", které nemá vlastní soubor pravidel ani jasné historické vymezení. Bývá sice spojován se sedmdesátkami, protože v té době vzniklo několik klasických a/či kultovních děl (zejména Všichni prezidentovi muži a Pohled společnosti Parallax režírované Alanem J. Pakulou), ale nedá se omezit pouze na dobu nedůvěry vůči ideologickým a represivním složkám společnosti, danou válkou ve Vietnamu, atentáty na prezidenty a aférou Watergate (jak dokazuje Captain America: Návrat prvního Avengera).
Proto je možné doporučit ve filmografii Davida Finchera neprávem opomíjenou Hru, kterou lze vnímat jako svým způsobem komentář k tomuto produkčnímu cyklu, protože podvratným způsobem odkrývá svou konstruovanost. Počítá totiž s poučeným divákem obeznámeným s tím, z čeho film vychází, a ochotným přistoupit na to, že jde o jednu velkou hru v podobě skládačky. I pokud předčasně odhalíte pointu, nevadí to, protože můžete oceňovat, jak k sobě jednotlivé díly puzzle zapadají.
A nebo interpretovat, protože ústřední postavu ztvárňuje Michael Douglas, který byl díky úspěchu a vlivu Wall Street obsazován do rolí zbohatlíků, kteří ke svému jmění nepřišli tak úplně legálně. Lze dojít k závěru, že téměř každá dekáda měla svou podobu thrilleru, která - byť nepřímo - reflektovala společenskou problematiku. Ať již to byl hitchcockovský thriller operující se syžetem neprávem obviněného muže na útěku (50. léta), politický - či spíše paranoidní - thriller vyjadřující nedůvěru k institucím (70. léta) a kapitalistický thriller (90. léta), v nichž (Základní instinkt, Volný pád, Skandální odhalení, Dokonalá vražda) si představitelé vyšší třídy zkracují dlouhé chvíle hrami testujícími morálku společenskou i jejich vlastní. 
Martin Bubrín - Tři dny Kondora
Pokud bychom měli hovořit o žánrové poctivosti a esenci oldschoolové poetiky, nemohly by zůstat opomenuty mrazivé Tři dny Kondora Sydneyho Pollacka z roku 1975. Snímek řadící se k vlně tzv. sedmdesátkových paranoidních thrillerů s konspiračním nádechem a politickou zápletkou sledující nekalé praktiky státních organizací se v hlavní roli zaměřuje na Roberta Redforda jako mladého literárního vědce, jehož prací je načítání brakové literatury a odhalování náznaků uniklých informací ze CIA. Když však jednoho dne najde všechny své spolupracovníky zavražděné, rozbíhá se kolotoč událostí, v nichž neví, komu a čemu ještě může věřit...
Víra ve státní bezpečnostní instituce je vlastně podkopávána stejně jako v druhém Captainovi Americovi, který otevřeně z této poetiky čerpá v dosud "nejvážněji" podaném marvelovském dobrodružství. Na rozdíl od komiksového superhrdiny nabízí ale Tři dny Kondora jinou transformaci, a to přeměnu akademického teoretika ve štvaného muže na útěku, který si v lecčem nezadá s (realistickým) akčním hrdinou. Jestli se kromě brilantně dávkovaného napětí a dějových informací podařilo Pollackovi něco dalšího, tak je to mrazivé vystižení post-watergateovské doby sedmdesátých let v USA a její narůstající paranoiu a nevíru ve veřejné bezpečnostní složky.
Spolu s již ikonickým posledním "freeze-frame" záběrem nám film navíc nedává jednoznačné uzavření, ale utvrzení v tom, že "velký bratr je pořád na pozoru." Zkrátka nostalgická práce, která neomrzí, a má stále co říci i dnes.
Vratislav Šálek - Všichni prezidentovi muži
Redfordův vysněný projekt, na němž se snažil pracovat už od doby, kdy se stal známější tváří, je pro něj naprosto typickým filmem. Nemá velké komerční ambice, ale chce být společensky a politicky apelativní. A daří se mu to naprosto skvěle. Režírující Alan J. Pakula natočil až dokumentární záležitost, která možná neamerického diváka může chvílemi nudit svou doslovností a přesnou rekonstrukcí událostí, nicméně zájemce o seriózní investigativní žurnalistiku musí bavit každou minutou. Až chladně přesný film zaujme hlavně paranoidní a nebezpečnou atmosférou, z níž je naprosto hmatatelné, že Bernsteinovi a Woodwardovi šlo regulérně o krk i kariéry, a i když všichni víme, jak to skončí, stejně se o ně tak trochu bojíme.
Pakula obstaral pro sebe typickou nenápadnou režii, která si ale dala záležet na všech aspektech, které sice nejsou na první pohled úplně vidět, ale pro výsledek jsou obrovsky důležité (vybavíte si třeba Oscarem oceněnou výpravu, případně zvuk?). Nesmí chybět ani excelentní Robert Redford a Dustin Hoffman, kteří svými výkony prakticky složili poctu oběma novinářům. Je proto trošku paradoxní, že ani jeden z nich nebyl nominován na Oscara, kterého ovšem obdržel jejich filmový nadřízený Jason Robards.
Všichni prezidentovi muži možná postupem času trošku zastarali a na současného diváka jsou až moc pomalí a nezáživní, ale patří k pilířům subžánru konspiračních, potažmo politických thrillerů a navíc v sobě mají skryté ohromné poselství. I z toho důvodu by je měl minimálně jednou vidět každý opravdový filmový fanda. 
Václav Limberk - Pohled společnosti Parallax
Pohled společnosti Parallax je přímo vzorově natočeným politickým thrillerem o paranoie jedince, který je chycen do soukolí pronásledování, intrik a vražd. Tímto jedincem je novinář Joseph Frady (výborný Warren Beatty), který se spolu s dalšími sedmi stane očitým svědkem zavraždění politického kandidáta. Když je postupně všech sedm lidí záhadně usmrceno a jejich smrt je označena jako "nehoda", Frady začne pochybovat o tom, že by za atentátem stal osamocený šílenec, jak je uváděno v oficiální zprávě komise ustanovené pro vyšetření celé záležitosti. Frady se brzy sám stává nepohodlným svědkem a bojuje o holý život. Pravda, kterou objeví o tajemné společnosti Parallax, se mu brzy stane osudnou.
Pohled společnosti Parallax můžeme právem zařadit mezi jedny z nejlépe natočených politických thrillerů, které se zabývají tématem paranoie, atentáty a spiknutími. Disponuje napětím, které by se "dalo krájet," a originální obrazovou složkou, která i dnes omračuje svojí brilantní formální strohostí. Jejím autorem byl kameraman obou Kmotrů Gordon Willis.
Zřejmě nejslavnější sekvencí filmu je klipovitě sestříhaná pasáž vymývání mozku ze "zkušebny divize lidského inženýrství korporace Parallax" podobající se zlé noční můře (mimochodem tento fragment inspiroval hudební videoklip Blow Up the Outside World seattleské skupiny Soundgarden). Pohled společnosti Parallax natočil specialista na politické thrillery, americký režisér a producent Alan J. Pakula - z jeho nepříliš bohaté filmografie patří mezi jeho nejlepší tituly, i když o něco známější je asi jeho další politicko-investigativní thriller Všichni prezidentovi muži, o kterém píše kolega výše. 
