Naše makrorecenze jsou tu od toho, aby odhalily, které filmy jsou předurčeny k nadžánrovému úspěchu, a které naopak nikoli. Čtyři lidi, čtyři názory.

ŠPÍNA STARÉHO ZÁKONA

Jestli tohle má být nový odrazový můstek biblických eposů, tak to se už nemůžu dočkat Scottova Exodu. Noe je maximálně epickou alternativní verzí příběhu Noemovy archy, která se nebojí metaforický střet s Bohem zachytit netradiční optikou Darrena Aronofského, jenž v mých očích zachází i dále než za prostou Fontánu. Stejně jako film kloubí dohromady starozákonní interpretace vzniku světa s evoluční teorií (v geniální časosběrné sekvenci), i ve výsledném filmu lze vypozorovat dvě protichůdné žánrové tendence, které se spojují do jednoho celku, a to fantasy epiku a komorní rodinné, potažmo psychologické drama.

Zatímco první půle zakončená monumentální bitvou u Helmova žlebu vypadá jako výdobytek hollywoodské opulentnosti prosazené ziskuchtivým studiem, právě v druhé půli vyniká schopnost režiséra se blíže zaměřit na postavy a nechat je vymáchat ve špinavém bahně opředeném mnoha morálními dilematy. Vyhrocené hororové finále se sice nevyrovná intenzivnosti prožitku z Requiem za sen nebo Černé labutě, je však smysluplným a moderně realistickým naložením s původně banálně prokreslenými náboženskými charaktery, které zosobňují pouze jeden idealizovaný pohled na svět. Jíst maso je samozřejmě špatné, tak na rozdíl od Túbal-Kaina dojde Noe a jeho rodina spravedlivého konce, aby sdělili divákovi ploché eko/new-age poselství, které nadělá v předchozích událostech filmu solidní chaos.

Odhlédnutím od jednoduchého, byť nutného vyznění, je však Noe pozoruhodným blockbusterovým experimentem, správně temným, surovým a morálně ambivalentním, jak jen daná látka v novém uchopení nabízí. Věřím ale, že rozpolcenost mezi dvěma odlišnými půlemi a polohami a vůbec problematické uchopení celého konceptu se může zdát mnohým divákům nedotažené, mě však tato audiovizuálně podmanivá biblická kapitola z (post)apokalyptického bezčasí neskutečně sedla.

Martin Bubrín: 8/10

ROZPAČITÝ VELKOFILM

Aronofsky svůj první blockbuster ustál, i když jen na jedné noze. Po jeho skončení zůstává rozpačitost z celkového pojetí a očekávání. Je moc fajn, že tvůrce nepodlehl klasickému diktátu epického velkofilmu a opatřil titulního hrdinu hlubokou psychologií, jenže to asi malinko přehnal. V celém filmu se v podstatě nic moc neděje a jenom se hodně povídá a filozofuje. Primárně proti tomu nic nemám, jenže Aronofskému v tom nějak chybí náboj. První půlhodinka hraničí s velkou nudou a dost se vleče, aby se pak naštěstí všechno tak nějak rozjelo a začaly přípravy na potopu. Vizuálně se tvůrce nemá zač stydět a některé záběry, ačkoli nemají daleko ke kýči, jsou nádherné, stejně jako celá zrychlená koláž stavby archy a proměňujícího se světa. Potřebně epický je i hudební doprovod.

Nepříjemně naopak překvapí nedotažené triky, které bych přece jen v podobném snímku čekal dokonalejší. Russell Crowe je vynikající a některé nechtěně směšné promluvy zvládá se ctí a vnitřní boj jeho postavy je díky jeho podání uvěřitelný. I ostatní jsou velmi dobří, ačkoli se nemohu ubránit dojmu, že Emma Watson na podobné role ještě úplně nemá a Jennifer Connelly se nezbavila svého tradičního přehrávání. Škoda, že postava Raye Winstonea je tu zhola zbytečná a on pak má minimum možností, jak s ní něco udělat. Ve výsledku tak Noe nedopadl zas tak špatně a má hlavně vizuálně co nabídnout, pro mě osobně však jde o nejhorší Aronofského film.

Vratislav Šálek: 6/10

POUTAVĚ ROZPORUPLNÝ NOE

Spíše než kontroverze provází Aronofského potopu rozporuplné ohlasy, což je celkem pochopitelné – koktejl biblické tematiky s blockbusteroidními efekty a psychologickým thrillerem už z principu nemůže šmakovat každému. Noe je na každý pád mile nekonvenčním zážitkem, jehož obrázky i vyprávění v kontextu s důvěrně známým příběhem poněkud matou; poutavost výsledného zážitku to nicméně pouze umocňuje.

Postapokalyptická panorámata z úvodu jsou po pokojnější "zelené" pasáži završena infernálně hororovou scénou z Túbal-kainova tábora, která láme Noemův charakter a dává jasný povel ke startu povodňové části. Zatímco v akčních scénách je Aronofsky jistý a ukazuje, že by bez problémů utáhl trikový velkofilm, v závěrečné třetině se začíná malinko topit v melodramatických momentkách a definitivně se vrací ke staré dobré předvídatelnosti. Neřekl bych ani popel - kdyby tomu ovšem v předchozím dění nebylo takřka naopak.

Nevyrovnanost by se dala nalézt ve více ohledech, ve výsledku jsem ale - jak by řekl Noe - "v srdci cítil jenom lásku". Lhal bych, kdybych tvrdil, že jsem se nudil, nebo že mě nebavilo sledovat, kterak se film převaluje z jedné polohy do druhé. Tu zasahuje velkolepou bitevní scénou, tamhle dává ve videoklipovitých záchvatech a divokých časosběrech vzpomenout na Aronofského kořeny, tady zase vyráží dech scenérií jak vystřiženou ze starých biblických maleb. Hereckou posádku ve finální rovince táhne famózní Jennifer Connelly, zatímco Russell Crowe spoléhá na ověřené charisma a mladí a hezcí na to, že jsou mladí a hezcí. Bez výhrad, stačí to.

V souvislosti s filmem se často předpojatě mluví o vegetariánství. Je fakt, že zatímco Noe s rodinou papají kytičky a záporáci kolem zlosyna Túbal-kaina drásají zvířátka zaživa, zobrazené se drží v jasném kontextu s posláním titulní postavy. Tedy spasit nevinnou faunu a nechat zahynout člověka, který se už v jednom z prvotních hříchů provinil hlavně tím, že v hněvu zabil jiného člověka. Podobné interpretace jsou mi však víceméně šumák – faktem je pouze to, že jsem si s Noem užil dost dobrý filmový zážitek.

Pavel Pinker: 8/10

DO ARCHY ZATÉKÁ, ALE NEPOTÁPÍ SE

Noe je pozoruhodným projektem. Střetává se v něm studiový blockbuster zúročující trendy poslední dekády s autorským přístupem obsahujícím postupy známé z předchozích režisérových děl. Mísí se v něm několik žánrů, přičemž ten odpovídající biblické epice je pouze zastřešující. Vypráví mj. o vyprávění a jeho odlišných výkladech. Potíž je v tom, že i když jde v dílčích ohledech o pozoruhodné dílo, nefunguje jako celek a některé prvky jdou velmi obtížně dohromady.

Aronofského poetika se projevuje u montážních sekvencí, které mají přemostit delší časový úsek, v subjektivizaci vyprávění důsledným užíváním nejprve hlediskových záběrů a později snových projekcí a při závěrečné konfrontaci, při které je zesilován efekt přestříháváním mezi několika ohnisky zájmu (na palubě a v podpalubí). Jeho rukopis se ale tře s požadavky na klasické hollywoodské vyprávění, protože selhává ve vytváření prostorových vztahů srozumitelných pro diváka a v profilaci postav, které jsou motivovány pouze s ohledem na potřeby vyprávění a na zdrojový text, nikoliv realisticky.

Zdrojovým textem je míněn Starý i Nový zákon, protože nejde pouze o adaptaci příběhu o Noemově arše, nýbrž kombinaci hned několika biblických narativů (o vyhnání z Ráje, o Kainovi a Abelovi, o Sodomě a Gomoře, o Noemově arše...). Přitom z hlediska žánrového zařazení není Noe ani tak biblickou epikou, jako spíš ve své první polovině kombinací fantasy a katastrofického filmu a ve druhé postapokalyptického díla a filmu o pomstě. A to zastřešeno rodinným dramatem. Činí přitom několik odvážných voleb, když u fantasy části rezignuje na prokreslení fikčního světa (jelikož ten si ve stávající podobě nezaslouží nic jiného než zkázu), v katastrofické pasáží na místo trikových atrakcí klade důraz na traumata přeživších jedinců a nenaplňuje vzorce postapo a revenge flicku, protože ty slouží pouze jako katalyzátory pro hodnotové střety protagonisty/antagonisty s druhými.

Lomítko bylo použito záměrně, protože vyprávění strukturované podle proměňujících se cílů Noema z něj za polovinou z protagonisty učiní antagonistu. (Je tomu uzpůsoben i jeho vzhled a způsob inscenování v předkamerovém prostoru, v obou případech evokující krále Kaina, jenž byl jako záporák vykreslován předtím.) A z vyprávění naplňující a zesilující vzorce fantasy a katastrofického bijáku (na potopu dojde, na střet lidí s nadpozemskými bytostmi taktéž, a to najednou) se stane vyprávění o vyprávění (o orálně předávaných příbězích ovlivňujících lidské jednání podle toho, jak odlišně jsou každým interpretována).

Snímek se tak rozevře do široké interpretační šíře bavící svou podvratností (např. mnohými zmiňovaný kreacionistický komentář o vzniku Země, který je doplněn obrazy přitakávajícícími evoluční teorii lidstva). Hřeší ale tím, že vypravěčská nejednoznačnost ústí do nezvykle dlouhého a nepatřičně působícího epilogu, ve kterém je vše zbytečně dovyprávěno a významové přesahy jsou sděleny explicitně ústy postav. Noe tak v posledních deseti minutách vyblil bibli, a to i s vaničkou (archou).

Marek Slovák: 7/10

Oficiální upoutávka č. 1 k filmu Noe.

Pozn.: Hlavní recenzi filmu Noe najdete zde.