Základní dějovou linii nastiňuje už samotný text distributora. Předseda nejsilnější politické strany Enrico Olivieri (Toni Servillo) neunese předvolební tlak a bez varování zmizí. Jeho pravá ruka Andrea Bottiny (Valerio Mastandrea) vymyslí zoufalý plán a na místo zmizelého politika nastoupí jeho dvojče, lehce potrhlý filozof Giovanni Ernani (Toni Servillo). Komický potenciál záměny postav, obzvláště pod taktovkou autora pocházejícího z národa s dlouholetou tradicí bláznivých komedií, není potřeba asi vůbec zmiňovat. Samotná zápletka je pro vyznění celého filmu důležitá pouze jako odrazový můstek. V základech tohoto snímku stojí několik aspektů – excelující Toni Servillo v ústřední dvojroli, výborně napsaný scénář akcentující současnou situaci a propracovaná psychologie postav.Na prvním místě jednoznačně stojí velmi nadprůměrný herecký výkon Toniho Servilla, který ve stejném roce zazářil ve Velké nádheře Paola Sorrentina. Je až neuvěřitelné, jak se jedna osoba, jedna tvář může stát hostitelem pro dva tak odlišné charaktery. Je třeba dodat, že práci Toniho Servilla usnadňuje scénář, který nezobrazuje bratry Enrica a Giovanniho jako strnulé figurky nebo jednoduchou opozici zlého a hodného dvojčete. Naopak vysoce postavený politik není pouhým ztělesněním veškeré manipulace, korupce a dalšího zla. Je to člověk jako každý jiný, jen se v rámci své profese dostal do úzkých. Možná že zareagoval poněkud zbaběle, ale ve chvíli, kdy může konečně odložit masku veřejného činitele a je chráněný anonymitou cizího státu, stává se z něj sympatický a vlastně charismatický muž.
Stejně tak ani role trochu pomateného a zároveň vtipného filozofa trpícího psychickou poruchou v ničem nezaostává. Není to obyčejný blázen, který se dostal nedopatřením na nějaké místo a nechá se vláčet událostmi. Postava Giovanniho v mnohém připomíná zahradníka Chance z legendárního snímku Hala Ashbyho Byl jsem při tom. Oba dva působí na okolní svět jako podivné, možná lehce zaostalé figurky, a mohou jimi i být, ale v konečném důsledku se ukáže, že vědí mnohem víc, než my všichni ostatní. Díky jejich poněkud excentrickým výstupům a prapodivným komentářům, které na první dojem nemají s ničím žádnou souvislost, mnohokrát dokážeme najít ztracenou cestu.Ať žije svoboda si zaslouží kredit i za přístup ke svému ústřednímu tématu. Mnoho snímků, které se snaží určitým způsobem reflektovat politiku jako takovou nebo stávající politickou situaci, málokdy najde dostatečnou lehkost při uchopování dané věci. Režiséři takových snímků nezřídka kdy tlumočí své postoje příliš těžkopádně, pouze kritizují nebo otevřeně zobrazují příkoří, která se některým zúčastněným dějí. Robertu Andòovi se daří lehkou rukou načrtnout kýžené sdělení, aniž by jeho počin ztrácel cokoli na svižné dynamice a komičnosti. Zároveň se mu daří udržet po celou délku trvání filmu závažný podtext toho, co se snaží sdělit.
Na druhou stranu Ať žije svoboda patří k tomu typu filmů, které jsou pevně svázané se situací země svého vzniku. Italové a znalci italských reálií si tento snímek zcela jistě užijí mnohem více než jakýkoli jiný divák, přesto i tak se jedná o působivý a funkční obraz všeobecné politické situace se vším, co může pro jednotlivce znamenat, co mu může vzít anebo naopak dát.
