Na kariéru Roberta Rodrigueza existuje několik různých náhledů. Dominantním se stal ten fanouškovský, vycházející z předpokladu, že exploatační část tvorby multitalentovaného tvůrce je kvalitnější než ta určená pro děti a mládež. "Pubertální" je lepší než "infantilní" a experimentování s mimoestetickými faktory (třetím - Spy Kids 3-D: Game Over - či čtvrtým - Spy Kids 4D: Stroj času - rozměrem) představuje slepou uličku kinematografie, tvrdí. Cinefilové zasažení v devadesátkách šrapnelem videoboomu by ale namítli, že hrdě pokleslá díla pro dospělé jsou v případě filmaře s mexickými kořeny přeceňovaná. Svou eklektičností, řetězením atrakcí bez ponechání nezáživných pasáží a explicitní kritičností vztahu Spojených států a Mexika (desperadovská trilogie, Machete) se míjí se svými brakovými předobrazy, argumentovali by. A dodali by, že při snaze o věrnost předloze (Sin City - Město hříchu) dochází k opačnému extrému, protože při věrném adaptování komiksu se dosáhne pouze rozpohybovaného a ozvučeného grafického románu zbaveného filmovosti.
Poučenější názorový tábor ale ve dvou případech dovede ustoupit ze svých pozic a s prvním se shodne na tom, že na těch exploatacích přece jenom něco je. Pouze ale tehdy, když režisér, scenárista, kameraman a střihač Robert Rodriguez přenechá některou ze svých mnoha funkcí někomu jinému a spojí se s Quentinem Tarantinem (Od soumraku do úsvitu, Grindhouse). Jak ale v očích zástupce druhého tábora dopadl pilotní díl televizního remaku Od soumraku do úsvitu, který se do podoby desetidílného seriálu rozhodl přepracovat Robert Rodriguez, a to bez scenáristického a hereckého přispění Quentina Tarantina? Nadprůměrně dobře, protože nezastával tolik funkcí, chtělo by se lacině zažertovat. Pouze založil kabelovou stanici El Rey Network, ve které inicioval vznik předělávky, napsal scénář a režíroval čtyři díly včetně toho pilotního. Překvapivě nejde o parazitování na kultu, jako se to přihodilo postavě Machete, která se nejprve objevila jako vedleší v Desperadovi, v double-feature verzi Grindhouse byl fake trailer na film s ní a nakonec se přece jenom dočkala dvou samostatných celovečeráků s kvalitativně sestupnou tendencí.
U From Dusk Till Dawn: The Series se totiž Rodriguez, vnímaný jako eklektik vršící za sebou jednotlivé atrakce do nesoudržného celku, ukázal být nápaditým vypravěčem pohrávajícím si s chronologií událostí a nahlížející na jednu a tu stejnou událost z více perspektiv. Byl to sice Tarantino, kdo tento typ vyprávění popularizoval v Pulp Fiction: Historkách z podsvětí, ale už se zapomíná na to, že s ním Rodriguez experimentoval hned v několika svých snímcích. V kinoverzi Sin City poněkud otrocky do chronologického pořadí naskládal několik adaptací grafických románů Franka Millera, které zarámoval zfilmovanou kratší povídkou od stejného autora. Režisérská verze ale více spoléhala na divákovu aktivitu při konstruování příčinně provázaného sledu událostí, protože měla tři příběhy a jednu povídku za sebou, což předloh a kinoverze neznalým značně zkomplikovalo orientaci v časové provázanosti. V Prccích přeskakování v čase umožnilo pojmout každý větší úsek jako poctu jednomu brakovému subžánru.
Ve From Dusk Till Dawn: The Series slouží navracení se v čase a střídání hledisek jenom zdánlivě k uvedení nových postav (např. texaského rangera Freddieho Gonzaleze) a k větší charakterizaci "starých známých" (šerifa Earla McGrawa, zločineckých bratrů Geckových). Jde spíše o hru s diváckým očekáváním a s konvencemi výstavby seriálového vyprávění a postupů. U fikčních televizních pořadů je běžné, že mají několik hlavních postav, které jsou zprvu představovány v izolovaných segmentech, než dojde k jejich setkání a propojení oddělených částí do jednoho celku. Úvodní scéně pilotu ale chybí jakékoliv časoprostorové určení, a tak se můžeme pouze ptát, kam ve výsledku zapadne. Odskoky do dřívějších úseků mají zase tu funkci, že nás nechají v napjatém očekávání, protože je nám odpírána důležitá informace ohledně stavu některých postav. Kde očekáváme záchranu na poslední chvíli, jakožto postupu příznačného pro seriály již od přelomu 20./30. let, tam se ho nedočkáme. Naopak je až do výsměšné roviny zesilováno neustále zmrtvýchvstání.
Pilot je naopak nejslabší ve chvílích, v nichž se až příliš drží původního filmu. Není tím míněno, že předtitulková sekvence z něj je natažena na třičtvrtě hodinu jedné epizody, protože ta je zcela jinak vystavěna i odvyprávěna. Nenaráží se tím ani na užití stejných stylistických figur, jako jsou delší jízdy kamery sledující bratry Geckovy přicházet a odcházet do místa dění, protože dané sekvence jsou posunuty do zcela jiné polohy (z komediální do thrillerové s příslibem revenge flicku). Jde o výkon D. J. Cotrony, který se snaží držením těla, frázováním i přízvukem napodobovat George Clooneyho, ale chybí mu k tomu potřebné charisma... a vzhledem ke změně tónu i opora v žánrovém ukotvení. Naopak Zane Holtz jako Ritchie je lepší herec než přehrávající Quentin Tarantino. Odklon od pojetí postavy Ritchieho od spíše směšného sociopata k nevyzpytatelnému psychicky nemocnému jedinci se schopností vidět pravou podstatu nejenom že napomáhá charakterizaci, ale zároveň je přípravou na očekávaný žánrový zlom.
A protože jde o televizní seriál, jako diváci jsme ušetřeni Rodriguezových mimoestetických výstřelků směřujících ke způsobu uvádění, protože nejsme nuceni si nasazovat brýle kvůli třetímu rozměru či stírat čichové kartičky. Vybočení z normy experimentováním s konvencemi televize jakožto média je na rozdíl od jeho adaptací komiksů či exploatačních sequelů a spin-offů dostatečně ozvláštňující, protože aplikování síťového vyprávění, ozkoušeného ve filmech, na seriál je pro obě média vzájemně obohacující. Že by From Dusk Till Dawn: The Series přece jenom bylo další položkou v Rodriguezově filmografii, která se bude zamlouvat oběma táborům, a tentokrát bez Tarantina, i když na základě jím napsaného filmu jako remakeované předlohy? Po pilotu se zdá, že ano, ale nesuďme definitivně soumrak před úsvitem. 
