K velkým sportovním kláním a událostem bohužel neodmyslitelně patří i různé dopingové kauzy a skandály. Podobná podezření mohou viset prakticky nad každým účastníkem a v případě pozitivního nálezu je velmi těžké svět přesvědčit o případné sportovcově nevině. Může se totiž opravdu stát, že postižený o tom, že má v těle nepovolenou látku, mnohdy ani neví. O něčem podobném vypráví české drama Fair Play.

To se odehrává v osmdesátých letech v Československu, kdy byl státem řízený doping veřejným tajemstvím. Hlavní hrdinkou je nadějná sprinterka Anna, která se stává členkou Střediska vrcholového sportu. Jejím snem je postoupit na Olympijské hry v Los Angeles, v což kromě ní doufají i její trenér a matka. Ti jí navíc bez jejího vědomí začnou podávat anabolické steroidy. Anniny výkony jdou strmě nahoru, jenže podpůrné látky si vybírají svou daň v podobě častých nevolností a zvýšeného výskytu některých hormonů. Když si dívka zjistí pravdu, rozhodne se vysadit a trénovat jako dřív. Jenže matka by ráda, aby se dcera dostala na olympiádu a emigrovala, tudíž jí steroidy podává dál.

S filmem Fair Play se po dlouhých dvanácti letech vrací do kin režisérka a scenáristka Andrea Sedláčková a hned zkraje recenze uvedu, že jde o návrat ve velkém stylu. Sama autorka na následné tiskové konferenci přiznala, že tohle téma se jí nezpracovávalo lehce, protože nacházela víc a víc překážek a lidí, kteří se jí ho snažili rozmluvit. A po zhlédnutí filmu se není co divit.

Pokud vás po přečtení synopse odradí myšlenka, že jde o sportovní drama, nenechte se zmást. Sport je sice nosnou linkou, ale samotných závodů je tu minimum. Jde spíše o depresivní portrét nelichotivé doby, v níž šlo pouze o to se nějak přizpůsobit a přežít ji a doufat v lepší zítřky. Dobrou zprávou je i to, že režisérka se nevydala tradiční českou cestou prvoplánové líbivosti a obroušení hran, ale naopak se pustila do v rámci možností realistického líčení, které se nemusí líbit úplně každému. To je umocněno i tím, že podle některých viditelných a neskrývaných signálů si může znalejší divák domyslet, kdo se stal inspirací některým ztvárněným atletkám.

Je to opravdu tak, že atmosféra snímku je po celou dobu ponurá a neveselá stejně jako doba, o které vypráví. Sedláčkové se podařilo na minimu prostoru vytvořit vskutku realistický dojem, že se vše odehrává v osmdesátých letech a ačkoli film nemá nějak opulentní výpravu, stojí za to sledovat, jak vypadá věrně a "osmdesátkově" zašle. Ruku v ruce s tím jde i zajímavý a nadčasový příběh, který sice nestrhne, protože je vyprávěn záměrně pozvolna, o to intenzivněji ale působí. Divák se tak přistihne u toho, že s postupujícím časem drží postavám palce v jejich snaze a propadá beznaději z toho, co se na ně řítí. A že to nejsou příjemné věci.

V tom autorce vydatně pomáhá kompletní obsazení, které tvoří vesměs neokoukané tváře. Judit Bárdos v titulní roli je vynikající (a kupodivu se podařil i její dabing, který netrhá uši a zní relativně přirozeně, což se dá vlastně říci o všech postsynchronech) a svou postavu uchopila se všemi drobnými nuancemi. Stejně tak Aňa Geislerová jako její matka je naprosto excelentní a pro někoho možná překvapivě civilní, a i když tu nepostrádá svůj tradiční sexappeal (což asi ani nejde), rozhodně zaujme i ty, kteří ji jinak v lásce příliš nemají.

Ostatní tu nemají až zas tak výrazné role, nicméně jsou beze zbytku výborní a v hlavě utkví zejména Roman Luknár jako trenér, který nemá jinou možnost než podporovat cestu dopingu, úlisný Igor Bareš jako agent StB a Ondřej Malý ve své typické poloze nepříliš charakterního člověka, tentokráte lékaře.

Kromě pomalejšího rozjezdu lze autorce vytýkat i to, že v závěru jsou možná všichni ústřední hrdinové až příliš heroizováni a v reálu by se nejspíš matka dívky zachovala trošku jinak, to ale v kontextu celého snímku není tak úplně fér. Poselství stát si za svým za jakýchkoli podmínek tu totiž nevyznívá lacině a donutí k zamyšlení.

Ačkoli je teprve březen, troufnu si tvrdit, že Fair Play se v boji o příštího Českého Lva bude řadit k velkým favoritům, protože patří k tomu nejlepšímu, co tu minimálně za poslední dva až tři roky vzniklo. Na neveselou dobu nahlíží bez příkras a taktéž nevesele a ukazuje, jak málo v tzv. normalizaci stačilo vládnoucí straně k tomu, aby zničila nejen jednoho člověka, ale všechny jeho blízké a přátele. Pokud trpíte averzí na český film, zkuste v tomhle případě udělat výjimku a do kina se vydejte. Litovat byste neměli a možná změníte názor na některé sportovce, kterým prostě v osmdesátých letech nic jiného nezbývalo. Následné společenské diskuze budou asi hodně bouřlivé, ale je dobře, že někdo toto nepříjemné téma otevřel. Nezbývá než doufat, že si film povede i v kinech.

Originální trailer filmu Fair Play