Když dlouhá léta točíte animované filmy, je pravděpodobné, že vás postihne touha po tom natočit si taky nějaký ten film "živý" se skutečnými herci, skutečným štábem a se vším, co k tomu patří. Něco podobného se teď stalo oceňovanému francouzskému animátorovi Sylvainu Chometovi, jehož snímky mají poměrně dost fanoušků a těší se velké oblibě.

Pokud jste Trio z Belleville nebo Iluzionistu viděli, určitě víte, že jsou to snímky proslulé hodně specifickou atmosférou a hlavně zvláštní a svéráznou animací a osobitými postavičkami, které prostě z hlavy jen tak nedostanete. Podařilo se tohle všechno "propašovat" i do hraného tvůrcova debutu?

Jeho hlavním hrdinou je poněkud ušlápnutý třicátník Paul, který žije v pařížském bytě se svými dvěma aristokratickými a poněkud šílenými tetami, které z něho chtějí mít koncertního pianistu. Život má děsivě rutinní a pohybuje se pouze mezi svým pokojem a hodinami tance, kde doprovází přítomné tanečníky. To se ale změní ve chvíli, kdy se řízením osudu seznámí s madame Proust ze čtvrtého poschodí. Ta zná recept na tajemný bylinkový čaj, který dokáže vyvolat i ty nejzapadlejší vzpomínky. S jeho pomocí tak Paul pozná svou minulost a objeví klíč k tomu, jak správně žít.

Chomet se naštěstí ve svém hraném debutu nevzdal svých typických atributů a jeho animátorský původ je na něm opravdu znát. Zejména vizuální stránka ho nezapře a stojí za to sledovat uchvacující barevnost a propracovanost i těch nejmenších detailů a také perfektní práci se světlem a stínem. Ani celková hravost a poetika, které k jeho filmům patří, nezmizely, takže si jich tu užijete vrchovatou měrou, což je jen a jen dobře.

Nemusíte se bát o specifickou a chvílemi až magickou, zároveň ale lehce posmutnělou atmosféru, která tu taktéž je, stejně jako typicky "chometovské" postavičky a charaktery (samotná madame Proust je svým vzhledem i životním přístupem přesně taková, bláznivé tetičky jakbysmet). Všechno rovněž snímá perfektní a zajímavá kamera, která se nebojí delších "first person" záběrů, které už tak zajímavou náladu ještě prohlubují a příjemně oživují celkový děj.

Prakticky totéž se dá říct o "šílených" sekvencích sestavených z hrdinových vzpomínek po požití čaje, které jsou většinou muzikálové a dost nápadité. Využívají totiž originální místa, kde se odehrávají (třeba výstup v ringu, kde bojují Paulovi rodiče, je zrealizovaný dokonale a takřka snově), což je dáno právě možností halucinogenních představ. A takových momentů je tu dost a dost a nikdy se neomrzí, protože tvůrce přesně ví, kdy je střídat a zklidnit tempo.

Vydařené je i obsazení, v němž vyniká zejména titulní Guillaume Gouix, jehož postava je němá (zřejmě upomínka na režisérův animátorský původ), takže vše musí uhrát jen gesty. To se mu daří bravurně a navíc je velmi úsporný, takže nesklouzává k různým manýrům a svůj charakter dokáže beze zbytku prodat. Stejně tak výborná je Anne Le Ny jako Madame Proust, jež je potřebně energická a živelná a zcela přesně tvoří protiklad k hlavní postavě. I zbytek ansámblu složený z pro našince neznámých tváří a jmen je výtečný a hraje famózně.

Je malinko škoda, že ve vší vizuální a technické kráse zaniká ústřední příběh, který vlastně není nijak objevný a trpí nepřímočarosti, unylejším tempem a hlavně množstvím zbytečných odboček, které sice jsou místy vtipné, většinou ale stopáž jen protahují. Tím pádem by prospělo i prostříhání o takových deset až patnáct minut.

Je samozřejmě možné argumentovat, že kdyby byl Attila Marcel animovaný, šlo by o lepší snímek. To je nepochybně pravda a na tento argument nelze moc reagovat, na druhou stranu ale naprosto chápu tvůrcovu touhu zkusit si hraný film. Výsledek dopadl velmi dobře a troufnu si tvrdit, že své příznivce Sylvain Chomet absolutně nezklamal a vesměs jim dal přesně to, co očekávali. A to by pro ně měla být ta nejdůležitější zpráva.

Originální trailer filmu Attila Marcel